V roce 2006 vydala Virginie Held knihu The Ethics of Care. V té se Held snaží charakterizovat podobu třetího největší proudu moderní etiky – etiky péče. (Zbylé dva jsou deontologická a konsekvencialistická etika. Někdy se jako samostatný proud vnímá i etika ctností).
Etika péče, zjednodušeně, je dle Held taková etika, jejímž hlavním fokusem není spravedlnost, ale vztahy. Nejde o abstraktní morální teorii bez emocí, ale o snahu vyzdvihnout a udržovat při životě naše vztahy a naši vzájemnou závislost. Tato etika nemá nahradit ostatní, ale stát vedle nich. Zároveň, jak se často mylně předpokládá, nemá etika péče uplatnění jen v „privátní sféře“ – tj. v domácnosti a v konkrétních vztazích –, ale i v té politické. Nadějí etiky péče ve sféře politiky je, že dovede společnost k větší toleranci a větší rovnoprávnosti obyvatel. Tento poslední bod nám Held ilustruje na reflexích formulací zákonů o sexuálním násilí.
Je nám zde řečeno, že etika péče upozorňuje na to, do jaké míry „zákony a práva reflektují zájmy mužů a ne žen“ (2006, s. 140) a že fokusem etiky péče bývají ty „domény lidské zkušenosti – např. výchova dětí, péče o nesamostatné a závislé, víra a občanská pospolitost, která nás drží pohromadě –, které, ač jsou morálně nereflektované, zůstaly etikami práv a pravidel [tj. etikou spravedlnosti] neprozkoumány“ (2006, s. 140). Jedním z důsledku absence takové reflexe dle Held je, že se „jurisdikce zajímá spíše o ochranu bílých mužů před nespravedlivým obviněním [ze znásilnění] než o ochranu žen, zvláště nebílých žen, před opravdovou škodou znásilnění“ (2006, s. 141). To se děje proto, že mnohé zákony jsou „inherentně abstraktní a podávané z mužského úhlu pohledu“ (2006, s. 142). Jako jeden z příkladů je nám představen americký zákon o znásilnění.
Dle takového zákona má žena předvést nesouhlas se stykem tím, že se v život ohrožující okolnosti bude s pachatelem, který je častokrát mnohonásobně silnější, „bít jako muž“ (2006, s. 143). Dle feministické jurisprudence, která je součástí etiky péče, je zde problémem to, že mnoho žen, a nejen žen, na ohrožení nereaguje konfliktem či násilím. Krátký pohled ukazuje, že formulace českých zákonů o znásilnění není o tolik jiná.
Dle § 185 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku je za znásilnění potrestaný jenom ten, kdo „jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti“. Součástí aktu znásilnění je dle českého trestního zákoníku „donucení“ či „zneužití bezbrannosti“. Co ale znamená, „být ve stavu bezbrannosti“? To není nikde ve 40. zákoně specifikováno. A je možné někoho „násilně nutit“, když se sám násilím nebrání? Není těžké si představit, že oběť není schopna násilně se bránit, a tedy ani nemůže být násilně nucena. Takto formulované zákony mají své opravdové důsledky.
Lucie Hrdá, právnička se zaměřením na trestní a rodinné právo, přednedávnem podala zprávu jedné své klientky, která zažila domácí sexuální násilí. Dle Hrdé byla oběť „zamykána v domě“, čímž si na ní pachatel vynutil pohlavní styk, při kterém oběť „plakala“, „prosila ať to nedělá“ a pachatele „odstrkovala“. Později pachatel napsal oběti SMS se slovy, že „ji znásilnil“ a že „se jí omlouvá“. U soudu byl „dotyčný zproštěn žaloby“, protože dle českého práva „neužil násilí“. Hrdá též píše, že její klientka pachateli řekla „já nechci, ale pokud ti to nestačí, tak si dělej, co chceš“.
Jeden by řekl, že byla v „bezbranném“ stavu. Ne dle soudu.
Tato oběť znásilnění byla jako mnozí z nás – člověk, který prostě není schopen dosáhnout na ideály statečnosti, které po něm společnost žádá. Jinými slovy, tato oběť nebyla s to bránit se tak, jak společnost očekává, že se taková oběť bude bránit.
S nynějšími zákony se tato oběť nedočká spravedlnosti. A zdaleka není sama. Co nám k tomu na závěr může říct výše představená etika péče? Dle mého názoru dvě věci.
Tím prvním a více důležitým bodem je fakt, že snaha etiky péče má cenu. Spousta těchto problémů je v americkém zákonu již reflektována. A i zde, v Česku, si jich zákonodárci začínají všímat. Zdá se, že jestli neustaneme ve snaze o nápravu světa, bude náš trestní zákoník znít jednou jinak. Bude znít lépe.
Z toho plyne druhý a menší poznatek, který se týká filozofické etiky obecně. Řekl jsem, že kniha The Ethics of Care vyšla v roce 2006. Zpráva Hrdé, a nejen ta, ukazuje, že problémy řešené tehdy v Americe, jsou dnes aktuální zde. Ukazuje se – znovu a opět –, že filozofická a nejen filozofická literatura je velikou spojenkyní našich snah o lepší svět. Budeme-li tedy chtít, můžeme stát na ramenou obrů.
