Rozhovory

Rozhovor: Sexismus v dnešní medicíně očima studentky lékařské fakulty

Nedávno jsem dokončil text, ve kterém ukazuji významnost feministické lingvistiky v dnešní politické a morální filozofii. Cílem textu bylo představit, že práce feminismů zdaleka není u konce. Otázkou však zůstává, kde by feminismy měly působit. Odpověď, či část odpovědi, jsem se pokusil získat rozhovorem se studentkou medicíny.

 

Redaktor: Co a jak dlouho studuješ?

K.P.: Studuji Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni a jsem ve třetím ročníku (z šesti; pozn. red.).

 

Redaktor: Co je dle tebe sexismus?

K.P.: Nějaké znevýhodňování na základě pohlaví. První, co si vybavím, je, že je to znevýhodňování vůči ženám, ono je určitě i vůči mužům – ale s ním jsem se asi nesetkala, nebo si to nevybavuji.

 

Redaktor: Dovedeš uvést příklady sexismu na vaší škole?

K.P.: Jak už jsem říkala, jsem teprve ve třetím ročníku, takže jsem zatím v nemocnici moc nebyla (medici mají část výuky v nemocnici; pozn. red.). Sama si teď vybavím asi jen jeden případ, který se stal mně samotné. Nicméně z vyprávění od starších spolužaček jich znám víc. 

Ten můj se nestal ve škole, ale když jsem měla letní ošetřovatelskou praxi. Jednomu pacientovi jsem vyndavala kanylu (úzká trubice, kterou se do těla přivádí léky; pozn. red.) a on mě začal hladit po ruce. To jsem nijak nevnímala. Potom jsem mu řekla, že si to musí zmáčknout, aby mu netekla krev, a on řekl, že by radši mačkal mě. To už mi nebylo příjemný. 

Teď tedy to, co jsem slyšela od starších kolegyň. U nás dostávají šesťáci e-mail s nabídkou na pracovní pozici na jedno konkrétní pracoviště. Zajímavé je, že to vždy dostanou jenom kluci, holkám tenhle e-mail nechodí. Takto to vypadá již několik let. 

O své „zážitky“ se dále dělily i medičky třeba na Instagramu. Zmiňovaly, že třeba na chirurgii jsou narážky, že by ženy měly zůstat v kuchyni. Nebo že jim třeba doktor řekl, že jsou husy, atp. Bavila jsem se s jednou mladou doktorkou, která přemýšlela, že by dělala na kardiologii. Ale nakonec se rozhodla, že tam nepůjde, protože je tam kolektiv hlavně mužů a pro ženu to tam není jednoduché, musí mít ostré lokty a to v sobě každý mít nemusí. Takže i když by žena té práce byla perfektně schopná, rozhodne se tam vůbec nejít, protože by jí to už z principu bylo ztěžováno. 

 

Redaktor: Myslíš si, že je sexismus na vaší lékařské fakultě systematický, anebo jde o ojedinělé případy?

K.P.: Na škole jsem si nikdy nevšimla, že by se vyučující koukali, zda se jedná o studentku nebo studenta. A vlastně větší část kruhů (tj. tříd; pozn. red.) jsou holky. Takže ne, co se týká fakulty, tam jsem se s tím nesetkala.

To samé ale nelze říct o zdravotnictví obecně. Myslím si, že tam můžeme mluvit o tom, že je to nějakým způsobem systematické. To ukazuje třeba ten případ s e-maily pro šesťáky. Myslím si, že ve zdravotnictví to problém pořád je. Třeba o chirurgii je známo, že tam jsou hodně muži. Což je asi v pořádku, protože mnoho mladých doktorek si tento obor ani vybrat nechce, protože je to třeba těžké skloubit  s rodinou. Také jsou ale ženy, které by to chtěly dělat, ale už jenom kvůli tomu, že jim to bude ztěžované, se pro to nerozhodnou. 

 

Redaktor: Co můžete proti sexismu dělat?

K.P.: Když jsem se o tom bavila s tebou, tak jsi rovnou říkal, ať toho doktora pošleme do háje (možná jsem původně užil sprostějšího slova; pozn. red.). To ale není úplně možný. Ty ho pošleš do háje a s největší pravděpodobností pošle do háje i on tebe. Nebude tě učit, nebo ti nedá zápočet, takže nemusíš vůbec dodělat školu. Nemyslím si, že tohle je řešení. Lepší je určit si hranice a pak si je slušně bránit. 

Když na mě měl řeči například ten pacient, tak jsem dala najevo, že mi to není příjemný. A kdyby mě obtěžoval dále, tak bych šla a řešila to se sestrami. Důležité je nebát se ozvat. I to ale může být v případě některých vyučujících problém, protože se bojíš, že ti udělá ze školy větší peklo, než jaké ta škola je (směje se).

Další možnost je řešit to s vedením. To ale taky záleží na tom, jak k tomu problému to které vedení přistoupí. Jedna studentka – a to mám tedy zase zprostředkovaně – psala, že si šla stěžovat na vedení, kde jí řekli: „my víme, že on takovej je, ale tak to s ním nějak zvládněte“. Nechtějí to řešit, protože je to třeba dobrý doktor, učitel atd. 

 

Redaktor: Co proti sexismu u vás, můžeme dělat my, humanity?

K.P.: Tak ne, že by medici úplně pozorovali, co dělají filozofové (směje se). Obecně je ale asi potřeba o tom neustále mluvit. Přijde mi, že se to snažení dostává do takových dvou extrémů. 

Je extrém to, že se kluk bojí podívat na dívku na déle než pět vteřin (odkaz na vnitřní nařízení firmy Netflix, kde zírání na ženu po dobu delší 5 vteřin je vnímáno jako sexuální obtěžování; pozn. red.). 

Na druhé straně je extrém to, že někdo vidí zde popisované dění v medicíně a řekne, že v ČR sexismus není. Je tady. Možná je ho méně, než dříve, což ukazuje, že feminismus je nějakým způsobem úspěšný. Nicméně zde sexismus zůstává, a proto je feminismus stále potřeba. 

Asi je nutné o této problematice nepřestávat mluvit. Zároveň je třeba hlídat, aby ty snahy nepřekročily nějakou zdravou míru – viz to dívání se na někoho déle než pět sekund. Takové extrémy strašně škodí tomu snažení. Celkově si asi myslím – nebo v to doufám –, že my, mladší generace, jsme v tom lepší než lidé dřív. Někdo dřív říkal, že bylo normální plácnout sestřičku po zadku. Teď už to normální není. Takže je vidět, že to snažení k něčemu bylo. Je ale nezbytné v něm nepolevovat. 

____

Věřím, že dokud tu bude filozofie a místo, kde může být dělána, snaha o odstraňování škodlivých reziduí dávno minulého věku nezmizí. (A to i přes fakt, že naše snahy povětšinou nejsou viděny.)

Tagged ,

About Sergej Kish

Propagátor determinismu, střídmý naturalizátor morální a politické filozofie, milovník humoru, vína a občasného nemluvení.
View all posts by Sergej Kish →