Ludwig Wittgenstein (1889–1951) byl jedním z nejvýznamnějších a nejvlivnějších filozofů 20. století. Je spojován především s analytickou filozofií a filozofií jazyka. Wittgensteinovi životopisci se většinou shodují, že měl výraznou a výjimečnou osobnost a byl také výjimečným učitelem, o kterém jeho studenti říkávali, že přesně tak, jak to dělával on, by se filozofie měla vyučovat – progresivně a s důrazem na diskuzi.
Narodil se ve Vídni v dubnu 1889 jako nejmladší dítě Leopoldiny a Karla Wittgensteinových. Jeho otec byl bohatým a úspěšným podnikatelem Rakouska-Uherska a měl ve vídeňské společnosti významné postavení. Domov Wittgensteinových byl centrem kulturního dění a Ludwig tak byl už odmala v obložení velkých jmen, jako byli Brahms nebo Mahler. Předpokládalo se, že Ludwig půjde ve stopách svého otce, ale v Manchesteru, kde studoval, se začal zajímat o filozofii.
Obrazová teorie významu
Už od začátku jeho zájmu o filozofii bylo zřejmé, že se stane výborným myslitelem, hodně cestoval, avšak jeho cesty náhle přerušila první světová válka. Ludwig se připojil k rakouské armádě, která sloužila na východní frontě. Během služby pracoval na rukopisu Tractatus Logico-Philosophicus, který se pak stal jeho prvním známým dílem a jediným dílem vydaným za jeho života. Tractatus má jen zhruba 70 stran, a ačkoli toto dílo není příliš rozsáhlé, Ludwig ambiciózně věřil, že tímto dílem vyřeší všechny problémy filozofie. Podle něj totiž veškeré filozofické problémy vyřešíme tehdy, když pochopíme logiku jazyka a jeho fungování.
Dílo popisuje obrazovou teorii významu, která definuje svět jako soubor atomických faktů. Wittgenstein tvrdil, že základní logická struktura jazyka zrcadlí logickou strukturu světa, tedy pochopení struktury jazyka vymezí hranice toho, co lze smysluplně říct a co už nikoliv. Zastával názor, že jazyk vymezuje jakési hranice myšlení, za něž už myslet nelze a za nimiž se jazyk a myšlení stávají nesmyslnými. Mířil k tomu, že filozofie je velmi omezená právě kvůli jazykové omezenosti. Tyto meze nebo hranice nám ukazují, kam až lze myslet. A když lze myslet, lze i mluvit, a pokud dojdeme k hranici, zjistíme, že slova selhávají – v tomto bodě vznikají filozofické otázky, které jsou nesmyslné.
Po vydání Traktátu se rozhodl filozofii opustit a nějaký čas se věnoval učitelství. Poté, co uhodil jednoho ze svých studentů do hlavy tak, že upadl do bezvědomí, jako učitel skončil a vystřídal několik dalších zaměstnání, mimo jiné pracoval i jako zahradník. O filozofii se začal znovu zajímat v době, kdy se začal stýkat se členy Vídeňského kroužku a dospěl k názoru, že jeho Traktát možná nevyřešil všechny filozofické problémy. Především uznal za nepravdivou myšlenku, že jazyk je určitý systém, v němž jednoduché výroky zastupují stav věcí světa. Změnil proto definici jazyka a začal jej považovat spíše za něco nejednoznačného a závislého na kontextu a chování mluvčích.
Jeho přehodnocené myšlenky o jazyce a významu byly formulovány a vydány až po jeho smrti v díle Filozofická zkoumání, které mělo nahradit Tractatus. V díle se Ludwig rozhodl poukázat na to, že jazyk a výrazy jazyka získávají svůj význam až ve způsobu, jakým jsou využívány.
Soukromý jazyk
Nejvíce diskutovanou částí Filozofických zkoumání je část, kde argumentuje proti možnosti soukromého jazyka. Interpretace této části se velmi různí. Wittgenstein představuje ideu jazyka, jehož slovní zásoba by musela být úplná a zároveň známá jen svému uživateli. Myslí tím jazyk, který nelze s nikým jiným sdílet, protože slova se vztahují k soukromým prožitkům jedince. Ptá se, zda je možné si představit jazyk, ve kterém by člověk mohl zapsat nebo vyjádřit své vnitřní prožitky, své pocity a nálady pomocí znaku. Pro vysvětlení této možnosti využívá příkladu, kdy si člověk zapíše „S“ do deníku pokaždé, když zažije určitý pocit. Význam znaku spojí s pocitem, který je soukromý a zná ho jen sám mluvčí.
Wittgenstein však identifikuje problém. Nelze zajistit, že při příštím použitím znaku jej použijeme správně, protože nedokážeme vytvořit dostatečné spojení mezi znakem ,,S” a vjemem. V důsledku toho potom znak ztrácí význam a nemůžeme si být jistí, že je používán správně. Z toho tedy vyplývá, že soukromý jazyk, který odkazuje na vjemy, není možný a slova získávají svůj význam až s jejich používáním ve veřejném kontextu. Jazyk, který by byl srozumitelný jen jeho původci, nelze využít, protože by byl nesmyslný i jemu samotnému. Tvůrce svého jazyka by nebyl schopen stanovit významy znaků. Součástí jazyka jsou navíc pravidla, která ale vznikají učením se od ostatních, proto stanovení vlastních pravidel u vlastního jazyka nedává smysl.
Ludwig Wittgenstein je jedním z nejzajímavějších a nejvýznamnějších filozofů. Jeho výuka byla často intenzivní a přísná. Sám příliš neznal kanonické filozofické texty a často od jejich četby odrazoval i své studenty. Přesto si dokázal vybudoval pověst velkého filozofa a možná největšího intelektuála své doby.
Využité zdroje:
- https://www.independent.co.uk/independentpremium/ludwig-wittgenstein-philosophy-theory-meaning-b1989895.html?r=62596
- https://plato.stanford.edu/entries/private-language/
- https://philosophynow.org/issues/58/The_Private_Language_Argument
- Šrajbrová, Karolína. Pojetí jazyka u raného a pozdního Wittgensteina. Plzeň, 2020. Diplomová práce. Západočeská univerzita v Plzni.
Zdroj obrázku: https://www.theparisreview.org/blog/2015/03/05/wittgenstein-schoolteacher/
