Klapání, nebo bzučení?
Když studujete historii, nějak se od vás očekává, že dříve nebo později budete muset navštívit nějaký ten archiv. Pokud se budete soustředit na dějiny Francie a dostane se vám potěšení navštívit Francii, budete mít na výběr ze tří hlavních archivů – z archivu ministerstva pro zahraniční věci v La Courneuve, státního archivu v Saint-Denis a z archivu ministerstva obrany ve Vincennes. Samozřejmě zde existuje celá řada drobných, či soukromých archivů a malých badatelen, ale tyhle jsou ty nejzákladnější.
Dnes bych vám chtěl přiblížit Diplomatický archiv ministerstva zahraničních věcí v La Courneuve, kde jsem během svého pobytu v Paříži strávil nejvíce času.
Archiv tvoří komplex několika budov, ze kterých se jako návštěvník podíváte jen do dvou – do archivu jako takového a do jídelny (samozřejmě archiv je důležitější). Jde o moderní a poměrně pěknou budovu, kde vše funguje jako hodinky, což mě velmi mile překvapilo, neboť po pár týdnech ve Francii, jsem zjistil, že Francouzi dokáží být v mnoha ohledech ještě více „svobodnější“ než Češi. V Česku se standardně v pondělí moc nepracuje, protože to je začátek týdne, tak to přeci nebudeme přehánět, no ne? A v pátek u nás už pracovat cenu nemá, protože to může počkat na pondělí. Ve Francii mohou čtvrteční problémy počkat na úterý, přičemž přibližné datum úterý se vždy specifikuje až později… může to být příští, ale také přespříští, popřípadě nějaké úterý za dva měsíce.
Když jsem dorazil do archivu v La Courneuve, tradičně jsem si u hlavní brány musel udělat selfie (samozřejmě abych měl důkaz pro svého školitele, že jsem tam opravdu byl). Skutečnost, že jsem na první pracovní den jel vybaven jen telefonem a powerbankou, jsem jaksi vynechal. Nejdříve se přeci musím podívat, jak to tam funguje… až pak se pořádně připravím. A když to nestihnu, inu… tak to může počkat na úterý.
U vchodu byly dva zvonky. Nevěděl jsem, na jaký mám zazvonit, a tak jsem raději zmáčkl oba. Pod zvonky byla dvě světla. Červené s nápisem: Attendez (čekejte) a zelené s nápisem Entrez (vstupte). Ani jedno se nerozsvítilo, a tak jsem čekal dál. Z dveří se ozývalo malé nepatrné klapání. Nikoliv cvaknutí, ale takové divné klapání, jako kdyby roj malých mušek bušil do okna. Také to poměrně připomínalo bzučení reproduktoru a tak jsem stál jako solný sloup, obličej přimáčknutý k dvěma tlačítkům a jako zaseknutý jukebox jsem opakoval: „Bonjour, bonjour, allô? Bonjour, allô?“ Po pěti minutách jsem začal zvonit jako zběsilý, klapání získávalo na intenzitě, a tak jsem udělal to, co by logicky uvažující člověk udělal už dávno. Prostě jsem zkusil dveře.
Přivítal mě sekuriťák. Odfrknutí, jenž značilo jasné znudění, a pohled, který mluvil za vše – fakt tu práci mám zapotřebí? Mile jsem se usmál a omluvil, na což reagoval dalším viditelným odfrknutím. Protože jsme se nemohli slyšet. Mezi námi stály dva detektory kovů a plexisklo. Poněvadž jsem stále mluvil, zvedl ruku, zastavil mě, přitáhl si k ústům mikrofon a pak už to šlo jako po másle. Prošel jsem bezpečnostní kontrolou, on si do archu zapsal mé jméno, zkontroloval si můj občanský průkaz a bádání mohlo začít.
Prošel jsem malým dvorkem, kterému dominoval stožár s francouzskou vlajkou, a vešel do vstupní haly. Na recepci seděli dva lidé – muž a žena. Oba v oblecích. Zaměstnanci archivu. Řekl jsem jim: „Dobrý den, jmenuji se Aleš Kotva a tohle je moje první návštěva archivu. Úplně netuším, co tady mám dělat, protože nevím, jak to tady funguje. Také, prosím, omluvte mou francouzštinu, protože jsem samouk, něco umím říct, umím číst, ale je pro mě těžké rozumět, protože s rodilými mluvčími jsem nikdy nemluvil.“ Přesně tato slova jsem si dal večer před návštěvou archivu do Google překladače, překlad jsem si vyfotil a naučil jsem se to nazpaměť, abych si při první návštěvě archivu neudělal ostudu gramatickou chybou, nebo přeřekem.
Přesto se to stalo. Protože nevím, jak to tady funguje jsem řekl: je ne sais pas comment ça marche ici. Přičemž marche (infinitiv marcher) znamená také chodit, nebo pochodovat. Na což tedy pán odpověděl: „Ale my tady nepochodujeme, pane, občas někam jdeme, pak to jde dobře (ca va bien).“
Na což jsme se všichni začali smát a ze mě spadlo veškeré napětí. Tady to půjde. Jo, půjde to. Ca va. Pochválili mi francouzštinu a zeptali se, jak je možné, že mi tak jde. Eh… no protože jsem si celý tenhle odstavec přeložil na Google a naučil nazpaměť? Jo… to bude asi tím. Což jsem říct nechtěl. A tak jsem řekl jen: Hodně používám Google a bavím se sám se sebou, když řídím. Což je vlastně taky pravda… pokud se degradování francouzských písniček (tím myslím mé pěvecké dovednosti) dá považovat za mluvení, pak mluvím francouzsky pokaždé, když sednu za volant. Poznámky o nadávání na mé spoluobčany řidiče (v češtině) jsem samozřejmě vynechal. O tom detaily slyšet nepotřebují.
Pak už mě pán na recepci každý den zdravil slovy: „Monsieur Aleš, qui connaît le français, mais ne parle pas français.“ Pan Aleš, který umí francouzsky, ale nemluví francouzsky. Hodili jsme pár slov o historii. Velmi se zajímal o slovanské jazyky a o to, jaké to vlastně je být samoukem (a Slovanem). Vysvětlil jsem mu, že velmi obtížné… tedy hlavně být tím samoukem. Obzvláště pokud se sám učíte jazyk, jehož fonetická stránka je docela komplikovaná. To se zkrátka bez kontaktu s rodilými mluvčími (nebo učiteli) učí strašně obtížně. Na slovanství už jsem si tak nějak zvykl. Ptal se, jak si mezi sebou Slované rozumí navzájem, což byla konverzace, ve kterém jsem také obstál. Bohužel jsem zapomněl, že ne každý národ má smysl pro černý humor, tak jako jej mají Češi, a řekl jsem: „Pokud nevezmete v potaz válku na Jugoslávii, genocidu na Ukrajině, vzájemné okupace a současnou válku, tak se máme docela rádi. I si tu a tam rozumíme.“ Naštěstí to přijal docela dobře.
Rien grave poprvé
Archiv byl strašně fajn. Příjemní a nápomocní lidé, moderní zařízení a funkční klimatizace. Jídelna také ušla. Aspoň jsem konečně jedl i jiné věci než jen toasty, jídla z mikrovlnky a donášku. Přesto se mi každý den v archivu povedlo nějaké to pořádné faux pas. Co by to bylo za výlet do Francie bez faux pas? Když jsem šel poprvé najít jídelnu, místo cedule restaurace jsem sledoval ceduli kantýna a skončil jsem na místě s několika křesly a třemi automaty. Jedním na sladké, druhým na vodu, třetím na kávu.
To je všechno? Asi jsem musel zabloudit. Zeptal jsem se (opět sekuriťáka – docela se z nich stávají moji kámoši (a univerzální navigace)), kde je kantýna. Nechápavě se na mě podíval a odvětil: „No přeci tady.“ A tak jsem si k obědu dal KitKat a pomerančovou sušenku. Druhý den jsem byl úspěšnější a našel cedulku restaurant, která mě dovedla do menzy, jež se s tou naší nedala srovnat. Za čtyři eura jsem měl naprosto úžasný a chutný oběd i s kolou a dezertem. Ať žije La Courneuve!
Myslím si, že nejvíce se mě děsil pán na informacích v salle de lecture. Říkejme mu třeba Pierre. Pierre musel mít opravdovou Alešofobii (což lidé, kteří tráví moc času v mém okolí mají poměrně často). Prakticky jsem nezažil den, kdy bych neměl s něčím nějaký problém. Když jsem do archivu přišel úplně poprvé, raději jsem si hrál na hloupého a poctivě se zeptal, co že tady přesně mám dělat a jak to funguje. Pierre si mě odvedl k věci, kterou jsem pracovně pojmenoval skener (i když jsem později zjistil, že to není skener) a všechno mi poctivě vysvětlil.
Věc, kterou jsem označil za skener, byla ve skutečnosti čtečka mikrofilmů (což jsem ale zjistil až po týdnu). Pán vzal mikrofilm, poctivě jej vyjmul z krabičky, navlékl pásku do čtečky a začal otáčet. Voilá. Nic těžkého, no ne? Ne. První den to nebylo těžké. Prostě jsem otáčel knoflíkem, přetáčel jsem film a fotil jednu fotku za druhou. Když jsem skončil, prostě jsem film namotal zpátky jako starou VHS kazetu a šel dál. Problém nastal druhý den, když už jsem se považoval za archivního veterána a zkusil všechno sám. Přeci nebudu znovu potřebovat pomoc… hlavně se tvářit, že vím, co dělám. Prostě dělej to, co ostatní. Vzal jsem pásku, ale poněvadž jsem zapomněl na to, které tlačítko mám zmáčknout, aby se páska sama namotala do čtečky, pokusil jsem se ji tam natlačit ručně. Když to nejde silou…
Když se ozvalo kýžené cvak, pomyslel jsem si, že mám vyhráno. Otočil jsem knoflíkem, kterým se páska odmotává… ale ona se začala zamotávat zpátky, protože jsem do čtečky dal film obráceně. Se šokem jsem sledoval, jak páska ve výsledku rostoucího tlaku bobtná a napíná se. Pokusil jsem se svůj omyl napravit a rozhodl jsem se pásku namotat ručně. Křup. Dobře… ručně to nepůjde. Poněvadž jsem ve Francii, nějak jsem si zvykl na kapitulování. A tak jsem to opět vzdal a šel se Pierra zeptat, co s tím mám dělat.
„Nezlobte se pane, prosím, ale mám problém s mikrofilmem.“
„Nic se neděje. Jaký problém?“
„No… já vám to raději ukážu.“
Zaplať pánbůh byl Pierre naprosto v pohodě. Když viděl katastrofu, kterou jsem způsobil, jenom mávl rukou a dodal: „Rien grave. C’est normal.“ Nic vážného. To je normální.
Další úlet se mi povedl hned den poté. Pokaždé, když přijdete do archivu, vystoupáte schody do druhého patra, kde paní na recepci předáte svou čtenářskou kartičku a ona vám proti ní vydá průkaz, který vás opravňuje ke vstupu do sálu s mikrofilmy. Na každém z daných průkazů je číslo, které jsem ze začátku pochopil pouze jako ryze organizační pomůcku. Samozřejmě mě nenapadlo si spojit jedna a jedna, tudíž mi nedošlo, že každé číslo se váže k čtečce mikrofilmů s totožným číslem. Druhý den jsem tak zkusil asi čtyři čtečky mikrofilmů, než jsem našel svou vytouženou. Číslo jedenáct. Skvěle nasvícené a umístěné v naprosto parádním úhlu, takže do displeje ani malinko nesvítilo sluníčko. A tak jsem si vesele seděl u čísla jedenáct, fotil si jednu fotku za druhou, když ke mně najednou přišel pán, který chvíli předtím zmateně chodil mezi čtečkami a kontroloval jejich čísla.
„Promiňte, pane, ale jaké máte číslo?“
Jaká pitomá otázka, řekl jsem si. Jasně že jedenáct, nevidíš číslo nad monitorem? „Jedenáct.“
„Ne, jedenáct mám já.“ Pán mi ukázal jeho průkazku. Číslo jedenáct, fakt že jo hele… takže ta čísla na průkazech jsou současně čísly skenerů (který vlastně nejsou skenery), u kterých máme být, nebo?
Poctivě jsem se omluvil a začal si balit s tím, že půjdu ke svému číslu. Pán nad tím mávl rukou podobně jako zaměstnanec archivu nad páskou, kterou jsem téměř zničil (rien grave) a šel k mému skeneru. Byl jsem až mile překvapený tím, jak jsou Francouzi vlastně slušní. Do doby, než jsem zjistil, že pán, který si vzal mé číslo (číslo tři) měl o poznání lepší skener, než byl ten můj (jeho jedenáctka). Řekl jsem si, že druhý den už to takhle nenechám. Přeci tady nějakému frantíkovi nedovolím používat můj skener! (který není skener).
Největšího kámoše jsem tady našel v Erikovi (Erick). V pánovi, který sedí na hlavní recepci před vstupem do archivu a se kterým se docela hezky povídá o historii a politice. Krom toho, že se jedná snad o nejusměvavějšího Francouze, kterého jsem potkal, má také docela slušný přehled o světě. Občas se k naší konverzaci přidal náhodný výzkumník, který se zrovna také rozhodl jít domů. Jednou se k naší konverzaci přidal mladý Američan, který měl zatím nejsilnější americký přízvuk, jaký jsem kdy slyšel. Prakticky se dá říct, že mluvil anglicky, jen používal francouzská slovíčka. Paradoxně šlo o francouzštinu, které jsem zatím dokázal asi nejlépe porozumět. I on byl překvapený z toho, že jsem Čech. Začínám z překvapení cizinců nad mým pobytem ve Francii nabývat dojmu, že přítomnost Slovana na Západě lze zařadit do kolonky kuriozit.
Další trapas jsem si přidal na konto, když se k nám připojil jeden starší výzkumník původem z Alžíru. Do naší konverzace o politických problémech 21. století přispěl hlubokým hlasem syntézou alžírských dějin. Na jedné straně byl naštvaný, že Francie Alžír kolonizovala a že tam způsobila (z jeho úhlu pohledu) celou řadu problémů. Byl velmi iritován skutečností, že Alžířané už nemají francouzské občanství a výhody z něho plynoucí, ale na druhé straně byl rád, že hovoří francouzsky a nemá tak problém v archivu pracovat. Pan Alžířan se zajímal o Českou republiku a o český zájem o arabské dějiny. Vysvětil nám, že on sám je Berber, ale že to nic nemění. Poněvadž (dle jeho názoru) jsou Arabové všude, musí mít přeci každý stát nějaké arabské centrum, no ne? V duchu jsem děkoval tomu, že v Plzni máme dokonce samostatnou katedru, která se Blízkému východu věnuje. Když jsem to pánovi přiznal, uznale kývl hlavou a pak se začal zajímat o mě. Jak se Čech dostane do Paříže? Jistě… chodící kuriozita. Víte… úplně normálně letadlem. Nebydlíme někde za Sibiří. Sedneme do letadla a jsme v Paříži do hodiny a půl. Projet plzeňskou Klatovskou třídu v době kolony trvá déle než cesta letadlem do Paříže.
„Dostal jsem se sem v rámci projektu.“
„Aha. A to bydlíte na hotelu?“
„Ne, ne. Využívám AirBnB.“
„A kde v Paříži bydlíte?“
„Kousek od Vítězného oblouku.“
A pak začala parádní konverzace. Pan Alžířan odvětil, že to je nádherná čtvrť se skvělou architekturou. S tím jsem musel souhlasit. A pak dodal, že oni těm domům říkají les maisons d’Osman. Poněvadž jsme si dobrou půlhodinu povídali o arabském světě a muslimské kultuře, okamžitě jsem si samozřejmě pod slovem Osman představil Osmanskou říši a byl jsem trošku zmatený. Proč by někdo těm domům říkal osmanské?
Jelikož jsem byl zahnán do rohu, plácl jsem první blbost, která mi přišla na jazyk: „Tak to v Turecku musí být krásně.“ Erik i Alžířan se na mě nechápavě podívali jako na úplného vola. A vysvětlili mi, že těm domům říkají les maisons d’Osman podle architekta, který v 19. století přestavěl Paříž… a mně, hlupákovi, došlo, že Georges Haussmann, slavný pařížský prefekt, který nechal v 19. století přestavět Paříž, se ve Francii nevyslovuje jako „Geork Hausman“ ale jako „Žórš Osman“. Potřebuje tohle vůbec komentář? Tak zažité jméno, že mi to ani nedošlo. To jako kdyby tady někdo místo Hitler řekl „Itlr.“ A tak jsem se pokorně omluvil, vysvětlil jsem, že my to v České republice vyslovujeme jinak, protože Haussmann je německé příjmení.
Jen se zasmáli a řekli, že to je v pohodě. Alžířan se tomu nedivil, protože věděl, že jsme byli součástí Rakouska a začal se zajímat o to, jak blízko máme k Němcům. Mluvíte v pohraničí Německy? Máte na školách němčinu? No… moje generace ji ještě měla povinně na základní škole. Dneska už všechno nahradila angličtina. A tím se konverzace opět stočila ke globálnímu světu, k NATO a k USA.
Rien grave podruhé
Poslední nepochopení jsem zažil třetí týden, když došlo k obměně ochranky u hlavního vchodu. Ráno jsem přišel do archivu jako obvykle a poněvadž už se mi po dvou týdnech podařilo najet na nějakou běžnou rutinu, okamžitě jsem si připravil občanský průkaz, který se při příchodu do archivu zapisuje do archu. Vstoupil jsem, dal jsem všechny své věci na pás, ukázal jsem sekuriťákům pásek, prošel jsem dvojitým detektorem kovů a čekal, až jeden z nich zapíše můj občanský průkaz do knihy návštěvníků.
Sekuriťák, očividně nový, si mou občanku prohlédl z obou stran, pak zapnul mikrofon a řekl: „Česká republika? To je někde v Bulharsku?“
„Prosím?“ nevěděl jsem, jestli moje nedorozumění nemohlo být výsledkem špatného pochopení nějaké lingvistické fráze z francouzského lexikonu, kterou ještě neznám, a tak jsem jen řekl: „Jsem z České republiky.“
„No a kde v Bulharsku to je?“ dožadoval se.
Nechápal jsem. Jen jsem zakroutil hlavou, protože jsem si fakt myslel, že nerozumím. A tak sekuriťák dodal: „No Česká republika je v Bulharsku a Bulharsko není v Evropské unii.“
Asi jsem v ten okamžik pochopil, jaký to musí být pocit, když dostanete mozkovou příhodu. Někdo na vás mluví, ale vy vůbec nevíte, co říká. Nevím, jestli jsem byl více zmaten skutečností, že má Česká republika být v Bulharsku, anebo faktem, že Bulharsko není členským státem EU. Vzpomněl jsem si na videa na YouTube, ve kterých se Evropané ptali Američanů, jaké je hlavní město Francie. Jako nejčastější odpověď padalo Německo.
A tak jsme na sebe tupě zírali. Dva pitomci. Jeden si myslel, že Paříž nechali přestavět Osmané a druhý, že Česká republika je v Bulharsku.
„Česká republika je samostatná země a je v Unii, jsme hned vedle Německa,“ pokusil jsem se říct.
„Ukažte mi pas, který vás opravňuje ke vstupu na území Evropské unie,“ odvětil sekuriťák.
„Pane, držíte ho v ruce,“ dodal jsem a ukázal na svůj občanský průkaz.
Začal si mě podezřele měřit pohledem, a tak jsem sáhl do peněženky a vytáhl řidičský průkaz, v jehož levém horním rohu jsou slavné zlaté hvězdy EU na modrém poli. Pak jsem pro jistotu vytáhl i svůj průkaz do archivu, abych prokázal, že už jsem bezpečnostní kontrolou několikrát prošel. Při pohledu na oba dokumenty sekuriťák roztál, mávl rukou a dodal: „Promiňte, moje chyba. Jsem dneska u dveří poprvé.“
„Rien grave.“
