Duševní nepohoda
„Proč bychom se netěšili, když nám pánbůh zdraví dá…”, praví text známé české opery a je v něm spousta pravdy. Zdraví nadevše! Při každém loučení s babičkami slyším “no a hlavně to zdravíčko”! No jo! Ale co dělat, když zrovna to zdravíčko není a člověk cítí celkovou, především duševní, nepohodu?
Co s tím?
Odjížděla jsem z Čech s hlavou plnou otázek. Přepracovaná, přetažená, připravená na zasloužený odpočinek. Školní rok mě fakt vysílil. Asi jako většina studentů mám také brigádu – učím angličtinu. Na každou individuální hodinu výuky je samozřejmě třeba ještě připravit materiály, vytisknout prezenčku a dojet na místo… Vedu také studentský klub, u jehož rozjezdu jsem byla opravdu od nevidím do nevidím. Nákupy, domácnost, úkoly a seminárky… Neměla jsem tak po všech těch zodpovědnostech chuť ani čas na sebe, svůj osobní život, na kamarády, na odpočinek. Ten, je však naprosto klíčový. Troufám si říct, že jsem tento rok prožila menší vyhoření. Potřebovala jsem se zastavit. Vypnout. A tak jsem ani nezaváhala, když se naskytla příležitost odcestovat do na tři měsíce do Německa.
Vypadnout.
Příjezd do Cochemu, malého městečka na břehu Mosely, na mne měl až blahodárné účinky. I když si ne s každým v novém prostředí sednete, trávit čas sám se sebou není vůbec od věci. Najednou zjišťuji, že mám čas jíst. Mám čas spát, mám čas si ráno zaplést vlasy. Dočasný distanc je přesně to, co jsem potřebovala. Určitě nenabádám k útěku od svých problémů, pouze konstatuji, že takovýto dočasný detox je pro nás studenty absolutně nutný. Neméně si tento prázdninový odpočinek zaslouží profesoři, kteří se nám po celý rok věnují.
Čas a ticho léčí…
Klid vesnice. Venku štěbetají ptáci. Cochem je malé městečko ležící na řece Mosel v Porýní. Ráno mě budí zvony zdejšího kostelíka a večer chodím spát se západem slunce. Městečko má historické centrum, a asi i proto jsou nejbližší obchoďáky přes dva kilometry daleko. Což o to, dva kilometry nejsou zas tak moc, ale jelikož je zdejší krajina v údolí, je všechno do kopce. Moje tělo mi ale snad na konci léta poděkuje za pohyb. Vyrážím na výlety. Do Kolína, do Trevíru, i Lucembursko máme za rohem. Z Cochemu jezdí každý den několik regionálních vlaků přímo do Luxemburgu. Cestovat po Německu je nyní opravdu levné. Díky 49-EURO-ticket můžete využívat veškerou hromadnou dopravu včetně autobusů, vlaků i městské MHD. Lístek funguje na základě „předplatného”, které můžete kdykoliv zrušit. Jedinou výjimkou jsou ICE/ECE vlaky, na ty se jízdenka nevztahuje. Bohužel se nyní soudruzi z DDR rozhodli rozkopat místní koleje a do konce července tak doprava bude pokulhávat. K mému překvapení němci neumí posílat náhradní autobusovou dopravu. Inu – zlaté České dráhy. Zato v Lucembursku je již veškerá doprava zdarma pro všechny. Můžete tedy, jak do tramvaje, tak do lanovky a nezáleží na tom, jestli jste občanem Lucemburska, nebo třeba šmoula.
Perla na Mosele
Moji zaměstnavatelé chtějí, abych poznala zdejší turismus ze všech stran. Pracuji tedy nejen v „Büro”, ale chodím také pomáhat přímo do vinic, hosteskovat na zážitkové plavby po Mosele, nebo na hrad. Slavné Moselské víno mohu opravdu doporučit. Zdejší tradice má velmi zajímavý charakter. Místní vinice jsou nejstrmější v Evropě a k některým rostlinkám musíte vylézt po žebříku. Absolvovala jsem tu také svou první „Weinprobe” – ochutnávku vín. Místními specialitami jsou převážně bílá či růžová vína, především pak Riesling. Červená prý moc neumí. Dnes tu máme horko. Je třicet pět stupňů.
Náhodná setkání
Zabloudila jsem tento týden na ukrajinský festival „Ivan Kupala”, což je oslava letního slunovratu – svatojánská noc. V zemi germánů a franků jsem tak cítila znovu jakousi sounáležitost. Lidé zpívali a tancovali kolem ohně, držícse za ruce. Pili a hodovali. Ženy pletly věnce z kvítí a obilí, které pak posílaly po toku řeky. Z těchto věnců se prý věští romantická budoucnost dívek. Můj věneček se poklidně pohupoval na vlnkách a jedna ukrajinská dívka mi povídá: „Poklidně se drží na hladině. To znamená, že se do roka vdáš.” Kdo prý věneček vyloví, měl by být mým vyvoleným. Když plameny vatry přestaly šlehat vysoko, odvážil se první opilec přeskočit. Bohužel se mi před očima naskytla vcelku děsivá scéna, kdy tomuto muži začaly hořet nohy a do ohně dopadl bos. Ostatní jej hned sbírali a on vykřikoval, že mu nic není, zatímco mu stále doutnaly chlupy na nohou. Díky Bohu ostatní chlapci skok, který má pomoci k purifikaci – očištění duše a vstupu do nové sezóny, přežili v pořádku. I já si poskočila po okraji (bezpečnost na prvním místě) a zakončila tak svou první svatojánskou noc.
Vděčnost.
Myslím, že zdejší pobyt mi opravdu prospívá a nevím, jestli se budu chtít vracet zpátky. Jsem moc vděčná, že jsem dostala možnost zde v rámci Erasmu pracovat a poznávat nové lidi, nové zvyky, nové chutě. Myslím, že toto je někdy jediný způsob, jak se ze všeho nezbláznit. Občas je prostě potřeba vypadnout.
