Ze dvou let, které jsem v Americe strávila, jsem rok a půl navštěvovala „American High School” a krom české maturity se mohu pochlubit i tou americkou… Jaká ta Amerika je? Je to opravdu jak ve filmech? Toto jsou otázky, se kterými se denně stýkám… Ve své podstatě ano. Do školy jsem dojížděla rok školním autobusem, který byl jediným spojem. Druhý rok jsem těch dvacet mil už řídila autem s automatickou převodovkou. Hlídala jsem roční holčičku, abych si přivydělala na (oproti Čechám velmi levný) benzín a podporovala tím stereotyp chův z východní Evropy. Co se studia týče, byla jsem pro paní sekretářku poněkud specifický případ… Během roku a půl jsem totiž stihla projít třemi ročníky (tedy sophomore, junior a senior year) a úspěšně odmaturovat.
On vůbec americký školský systém je podobný českému – vysokoškolskému. Vše funguje na bázi kreditů a každý si volí kurzy do svého individuálního rozvrhu. V jednotlivých předmětech jste pak hodnoceni body od 1 do 100 a podle procentuální úspěšnosti se na tzv. report card, kterou dostanete každé čtvrtletí, objeví A, B, C, D, nebo F. Zajímavostí je, že písmenko E Američané přeskočili… Ne, není to tím, že by abecedu neuměli, ale tím, že známka E by také mohla vyznít jako EXCELENT, a tedy výborná. Proto tedy nejhorší známkou, kterou v americe můžete dostat je F. Naopak nejlepší může být A+. Plus u písmene je obdobou české hvězdičky.
Předměty si můžete vybrat dle délky trvání od čtvrtletních až po celoroční. Mimo povinných předmětů, týkajících se anglického jazyka, matematiky, geografie, historie, přírodovědných předmětů, či tělocviku si student může vybrat také z velkého množství volno-časových aktivit. Těmi mohou být nejrůznější sporty, hodiny umění, výuka na hudební nástroje, či hodiny žurnalistiky.
Krom kampusu podobnému pevnosti Boyard (škola je zároveň proti tornádovým krytem) mě zaskočil hlavně dresscode. Krom kšiltovek, slunečních brýlí i kraťasů, nesmíte nosit například ani tílka se špagetovými ramínky, podpatky, baletní sukničky, či pyžamo. Svůj šatník jsem tak musela kompletně obměnit.
Šokem číslo dva se stal již v prvním týdnu mé školní docházky poplach, neboť do školy proniknul násilník se zbraní. Takových případů jsme v průběhu studia měli ještě několik. Běžná také byla tornáda, zrušení výuky, když napadl centimetr sněhu, požární poplachy, či školení proti zemětřesením. Amerika je totiž dodnes tak trochu „divoký západ”. Postupem času jsem si začala zaznamenávat otázky, na které se mě Američané opakovaně ptali. Mezi mé favority patří:
- Ty jsi z Evropy viď? A můžeš mě naučit evropsky?
- A máte tam vůbec internet?
- Hele, víš co je telefon?
- A to jsi sem přijela autem?
- Česká Republika? To je někde v Tennessee?
- Aha! Takže mluvíš rusky!
- Jedla jsi někdy těstoviny, nebo to v Evropě nemáte?
Závěrem bych tedy chtěla říct, že byť se ze spousty amerických traumat stále oklepávám, zkušenost jednotlivých studentů je vždy velmi individuální. Má konkrétní z jižanského prostředí byla velmi přínosná. Poznala jsem mnoho nových kultur přátelstvím s lidmi z různých etnických skupin a to pro mne bylo obrovským přínosem. Každému doporučuji kamkoli vycestovat, pokud to jen trochu jde. Osobně jsem však ráda zpět v Čechách. Zde nemusím do školy s obavami o vlastní život, či být absolutně závislá na automobilu.
