Řeči filozofů mají vliv i mimo akademickou půdu a za skutečnost, že se o tom neví, si mohou sami filozofové.
Jakožto filozofové (či jedinci s humanitním zaměřením obecně) jste se dočkali otázky typu: „K čemu ti to bude?“ Jednoduchá otázka, na kterou je ale těžké dát smysluplnou odpověď. Taková odpověď je totiž časově náročná – a kdo má na takové odpovědi mít čas?
Není divu, že se ne-filozofové na takovou otázku neustále ptají. Vždyť se pořád nedočkali uspokojivé, tj. krátké, odpovědi. Nuže, takovou odpověď nedostanou ani tady. Na otázku totiž nebudu odpovídat, nýbrž se pokusím předvést, že je taková otázka naprosto bezesmyslná. K tomu se dostanu ale až na konci. Nejdříve předvedu, že si za takový typ otázek můžeme sami.
Zeptejte se sami sebe: „Pro koho jsou výsledky bádání mého oboru?“ Odpověď, že jen pro ostatní kolegy v mém oboru, je dle mého názoru špatná, resp. neúplná. Výsledky vašeho bádání totiž nejsou jen pro vaše kolegy! Abych toto tvrzení podpořil, učiním ne-filozofický tah a sáhnu po nějakém empirickém materiálu.
V roce 2014 vyšla kniha s názvem Sapiens: A Brief History of Humankind. V ní se autor snaží popsat, jak jsme se jako lidský druh dostali tam, kde teď jsme. Pro mě je zde atraktivní obsah první kapitoly. V té autor vysvětluje, že po dlouhou dobu existovalo na zemi v jeden moment vícero druhů homo (= člověk). Např. homo floresiensis, denisova, rudolfensis, neanderthalensis, erectus aj. (Tyto krásné názvy odpovídají místům, kde se daný druh člověka usídlil.)
Po tomto výčtu autor přechází k temnějšímu tématu a ptá se, jak to, že přežil jen homo sapiens – člověk moudrý? Zde zmiňuje dvě možná vysvětlení. Dle jednoho homo sapiens „smíchal“ svůj genetický materiál s homo xy. Řečeno romantičtěji – kam homo sapiens přišel, tam s sebou přinesl i mezidruhovou lásku a záležitosti s tím související. Druhé vysvětlení je méně romantické (a více pravděpodobné). Dle něho homo sapiens všechny ostatní druhy vyhubil.
Na první pohled bychom byli rádi, aby platila první teorie. O té však autor cítí potřebu zmínit – a zde se dostávám zpět k tématu tohoto textu –, že kdyby platila první teorie, mohla by být pravda, že mezi genomem Evropanů, Afričanů, Asiatů atd. je skutečný rozdíl. To by ovšem dle autora mohlo sloužit jako empirická podpora různých rasistických názorů – jednoduše průšvih (Harari, 2014, s. 20).
Proč autor přidává takovou poznámku? Protože moc dobře ví, že výsledky těchto archeologicko-antropologicko-historických bádání nezůstanou jen v prostorách těchto oborů a hlavách uvědomělých lidí. Autor moc dobře ví, že tato informace, resp. její dezinterpretovaná verze, se na veřejnost díky médiím nebo fanatikům dříve či později dostane. Uvedu ještě jeden, méně hypotetický příklad.
Karl Marx byl filozof, o kterém si někteří myslí, že se mu nechtělo v pondělí do práce, a jiní věří, že mu skutečně záleželo na situaci střední a nižší společenské třídy v 19. století. Já sám Marxovi ani v nejmenším nerozumím (i když memy o něm rád mám), vím ale, že není úplně na místě říct, že Marxovy filozofické řeči zůstaly atraktivní jen pro ostatní filozofy. Jak to vím? Slyšel jsem o událostech 20. století.
Jednoduše: Marx kritizoval to, že je společnost rozdělená do tříd. Tvrdil, že celá historie je třídní konflikt (historický materialismus). Marx kritizoval kapitalismus v tom, že způsobuje odcizení v pracujícím člověku. Odcizí se mi to, co vyrobím; nástroje, kterými vyrábím; já sám sobě a nakonec i já ostatním a ostatní mně. Odcizí se mi lidství samotné. Marxovo řešení byla revoluce, prostřednictvím které máme nastolit beztřídní komunismus. A jak se tak říká: zbytek je už historie.
Celé 20. století (mimochodem se nedá říct, že by dnes již marxistické názory neexistovaly a u některých – veřejné zdravotní pojištění – je to jen dobře) je onen „zbytek historie“: leninské Rusko, stalinistické Rusko, Maova Čína, Československá socialistická republika, Socialistická republika Vietnam a samozřejmě dnešní Severní Korea, která zastrašuje svět svým arzenálem a koronavirus veřejnými popravami. Komunistické režimy si ve 20. století vyžádaly asi 100 milionů životů. To lze hodně hrubými čísly vyjádřit jako 2739 životů za jeden den po dobu 100 let. Tj. 114 lidí za jednu hodinu. Asi dvě osoby co minutu. Kdybyste tento text četli ve 20. století, od chvíle kdy jste jej začali číst, zemřelo asi 10 jedinců. To je mimochodem více lidí, než je u nás studentů ve 2. a 3. ročníku.
Z mého pohledu se po předchozím odstavci jednoduše nelze ptát na otázku typu „K čemu je ti filozofie?“ a myslet ji vážně. Rodiče by se svých dětí měli spíše ptát na to, zda při filozofování náhodou nezpůsobí zkázu světa. Fascinující je, že ti, kdo takovéto otázky pokládají, o událostech 20. století ví – proč se tedy ptají?
Jak je možné, že takové otázky jsou nadále pokládány kdykoliv se někdo o studiu humanitně vědních oborů zmíní? Jedinou smysluplnou odpovědí musí být to, že tázající si neuvědomují roli, kterou ve světovém dění humanitní obory mají. Tázající jednoduše neví o spojení komunismu a Marxe, resp. neví, že byl Marx filozof vycházející z Hegela, a ten zase z německé klasické filozofie, kterou startuje Immanuel Kant, což je filozof par excellence. Spojitost s filozofií tu evidentně je. To, že není viděna tázajícími, je problém způsobený (z velké části) samotnými filozofy!
Za tento problém může z velké části nedobrovolná pasivita akademiků, kteří filozofii vyučují. Akademici často jednoduše nemají prostor, čas, energii či prostředky na to, aby na spojitost filozofování a veřejného dění poukazovali. A když ten prostor mají, rozhodně to nemohou dělat tak, jak to dělám já teď, tj. nemohou kritizovat své kolegy ve článku nazvaném „Filozofové, pozor na hubu!“ (nejsou-li Slavoj Žižek), a to i přes fakt, že takový název nutně upoutá pozornost. Předvedu na příkladu:
Tento text byl původně přednáškou na Studentském filozofickém kroužku, který je pořádaný studenty katedry filozofie. Ke každému příspěvku je přispěvatelem napsaný krátký abstrakt, který je sdílen jak na stránce kroužku, tak i na facebookové stránce naší katedry – každý, až na ten můj.
O mém abstraktu mi bylo řečeno, že takto neslušný a málo pokorně podaný příspěvek nemůže být sdílen na oficiálních stránkách katedry filozofie. (Jeden můj spolustudent mi později řekl, že můj pokus o popularizaci mě učinil prvním cenzurovaným studentem na naší katedře – kéž bych byl i posledním.)
Tato událost mě ještě více utvrdila v názoru, že upozorňovat veřejnost na to, že filozofie není jen pro filozofii samu – tj. popularizovat filozofii –, je v akademické sféře opravdu těžké. Není to úplně nemožné: viz cyklus přednášek Univerzita jako příležitost pořádaný naší katedrou.
Příklad s cenzurou a tento cyklus přednášek jsou důkazem toho, že popularizovat „oficiální“ cestou je tzv. „pain in the ass“. Problém spočívá v tom, že když popularizujete oficiální cestou, jste reprezentantem univerzity. Která univerzita by však chtěla, aby její student říkal filozofům, aby si dali pozor na hubu? Žádná – i tak je to však potřeba udělat.
Vzniká tedy situace, kdy popularizujeme „oficiálně“ občas, nebo „neoficiálně“ nonstop. Neříkám, že jedna metoda je efektivnější, upozorňuji jen na to, že jsou dvě a že jednu z nich je zatraceně těžké realizovat.
Ty „neoficiální“ metody popularizace, tzn. ty, které nejsou pod záštitou univerzity, nejsou úplně přístupné akademikům. Přičemž důvody pro to jsou různé. Co ale teď? Neoficiální popularizace by pravděpodobně pomohla ukázat, že otázka „K čemu ti to je?“ je vskutku bezpředmětná. Komu předat tento úkol, když ne kvalifikovaným akademikům? Tvrdím, že je třeba sáhnout po té druhé nejlepší možnosti, kterou máme. Po těch, kteří jsou téměř kvalifikovaní.
Po třech letech mě nepřestává udivovat, kolik si toho my studenti můžeme beztrestně dovolit. Např. můžeme do katederního časopisu napsat článek s naprosto nepokorným názvem, ve kterém apelujeme na to, že skutečně záleží na tom, co filozofové říkají. (Abych použil menší eufemismus: můžeme beztrestně kritizovat akademickou zkostnatělost).
Nemusíme hledět na to, co si o nás akademická obec myslí. Můžeme pořádat kroužky, kde říkáme své bláznivé teorie, kde můžeme diskutovat a nebo se řádně pohádat (to druhé je častější). Následně svou diskuzi můžeme přenést do krčmy, kde do debaty zapojíme i ostatní. Můžeme psát knihy, články či točit videa a nahrávat podcasty. Není pro nás problém povídat o tom, co děláme všem okolo sebe: rodičům, přátelům vně školy či kolegům v práci.
To ovšem neznamená, že jsme nezranitelní a vždy pravdomluvní. Co se roků studia týče, mají před námi akademici nemalý náskok – a právě to je činí kvalifikovanými na popularizaci. Na to musíme pamatovat. Co děláme, musíme dělat zodpovědným způsobem. Našimi akty reprezentujeme svou univerzitu a vzdělanost, nebo chcete-li inteligenci samotnou.
Na druhou stranu je v naší moci popularizovat způsobem, který je nám nejbližší a který skutečně upoutá pozornost veřejnosti. V tom máme dokonce i navrch. Jak však řekl strýček Ben ve Spidermanovi: „S velkou mocí přichází veliká odpovědnost.“
Je to na nás studentech, nikoliv protože víme, o čem mluvíme, ale protože si to na starost nevezme nikdo jiný. Není to privilegium, je to Sisyfův kámen.
Proč to všechno dělat? Protože otázka „K čemu ti to je?“ je naprosto bezpředmětná. Když ne nic jiného, důkazem její bezpředmětnosti může být Marx a 20. století. Bezpředmětnost takové otázky je třeba neustále ukazovat. Je třeba naše obory popularizovat, protože jejich výsledky dříve či později „prosáknou“ na veřejnost. To vše je třeba dělat zatraceně zodpovědným způsobem, protože na tom, co říkáme, záleží.
Filozofové (a ne jen vy), pozor na hubu!
Zdroj:
HARARI, Yuval N, 2014. Sapiens: a brief history of humankind. ISBN 978-0-7710-3850-1.
