„Dobrý den, slyšíte mě dobře?“
Toto je věta, kterou studenti během posledních několika týdnů slýchají i několikrát denně a učitelé ji nesčetněkrát denně vyřknou. Distanční výuka nás přepadla dříve, než jsme čekali, a museli jsme si na ni rychle zvyknout.
Všechno má svá pro a proti, a to se týká samozřejmě i distanční výuky. Pro mě však tento způsob vyučování nepředstavuje žádný problém. Jsem ráda, že mi stačí vstát půl hodiny před přednáškou a nemusím procházet chladnou ranní Plzní. Můj notebook i internetové připojení jsou v dobrém stavu, tudíž nemívám žádné technické potíže. Navíc mi většina učiva nepřijde příliš náročná a díky mým rodičům, kteří mě finančně podporují, mám i dost času na domácí přípravu a úkoly.
Je jasné, že takhle snadné to ostatní studenti mít nemusí. Někteří mohou mít potíže právě s technikou, což může zapříčinit to, že mají učitelův výklad „roztříštěný“, nevidí sdílenou prezentaci nebo nemohou snadno reagovat na dotazy. Ale i pokud vše funguje tak, jak má, nejvíce nám všem patrně chybí možnost setkávat se. Než jsem zažila výuku distanční formou, ani by mě nenapadlo, jak důležité je scházet se se spolužáky před přednáškou a po přednášce. Díky komunikaci mezi sebou jsme byli schopni dovysvětlit si některé podrobnosti týkající se probírané látky, prodiskutovat různé referáty či seminární práce a navzájem se uklidňovat ohledně blížícího se zkouškového období. To mi dnes chybí. Bez docházení do školy nemáme tuto možnost „povinného“ setkávání. Samozřejmě spolu se spolužáky komunikujeme přes internet, ale potkávání se tváří v tvář se to rozhodně nemůže rovnat.
Musím dodat, že distanční výuka má pro studenty i několik výhod. První z nich je už zmíněné pozdější vstávání. Někteří studenti jsou rádi, že nemusí vstávat dvě hodiny před první přednáškou a denně dojíždět z místa bydliště do školy a zpět, nebo že momentálně nemusejí zůstávat na koleji. Mohou se učit z pohodlí domova, ze známého a rodinného prostředí. Jako další výhoda může být vnímáno to, že někteří učitelé zmírnili podmínky absolvování svého předmětu, protože kvůli omezení stýkání či zákazu kulturních akcí není možné splnit vše, co bylo na začátku semestru plánováno. Od určitých studentů (ne z naší fakulty) jsem se dozvěděla, že pokud je nebaví online přednáška, jednoduše vypnou kameru, poslouchají výklad a do toho například hrají videohru. Ať žije multitasking.
Distanční výuka podle mého názoru nejvíce ovlivňuje učitele. Bylo na nich, aby vymysleli, přes jakou platformu se budeme setkávat. Následně se s touto platformou museli naučit pracovat, což pro některé z nich nemuselo být zrovna snadné. Dále museli přizpůsobit svůj způsob výuky online prostoru. Spousta učitelů vytváří prezentace, připravuje handouty a ukazuje různé obrázky přes sdílenou obrazovku, což by v kontaktní výuce nejspíš nedělali. Učitelé nás často prosí, abychom měli při výuce zapnuté kamery, a z mých zkušeností se jim snaží studenti vyhovět. Jak jeden z mých učitelů napsal: „Ze všeho nejhorší je přednášet do nehostinné tmy.“ Prosím studenty, kterým to technika dovoluje, aby si zapínali kamery, protože pro naše učitele jsou i naše neverbální reakce na přednášenou látku důležité a zásadní pro jejich výkon jakožto přednášejícího.
Ze všeho nejvíc chci pomocí tohoto článku poděkovat všem přednášejícím učitelům. Děkuji, že jste tolik ochotní, vstřícní, nápomocní a nevzdáváte to s námi. Jsem vděčná všem, kteří se snaží zjednodušit nám studium v této době, a doufám, že vám to my, studenti, náležitě oplácíme. Občas to možná není úplně zřetelné, ale jsem si jistá, že většina z nás se o to snaží.
