Vídeň, kdysi hlavní město Rakouského impéria a též i českých zemí je dnes poprvé spatřena očima pléba. Vyrážím ze sudetského maloměsta a jsem připravena objevovat krásy megaměsta. Kodrcáme si to dodávkou s bulharskou rodinou blablacarem z Bratislavy. Ono totiž cestovat na studentský budget znamená vstávat brzy ráno, protože připlatit si 50,- za lístek přímo z Brna je přece zbytečné, to radši prodloužíme cestu o hodinu – skrz Bratislavu. Cestou vlakem z Brna do Bratislavy si drze (bez místenky) přisedáme ke staršímu francouzskému manželskému páru, který nám vypráví o krásách Paříže. Moje znalost francouzštiny, která začíná a končí na “bonjour” je touto interakcí rozšířena i na [án kafé sivuplé], takže bych se ve Francii zvládla už i nasnídat. Zjišťujeme že Francouzi už tři roky žijí v Praze a pán pracuje na francouzské ambasádě. Když mu povídám, že studuju politologii/mezinárodní vztahy, dodává “I briefed your current president when he was in NATO”. Těsně před hraničním přechodem však přichází někdo s místenkou a my se přesouváme do chodbičky.
V Ondrovo (můj slovenský spolucestovatel a později průvodce Vídní) rodném městě se zorientuji vcelku snadně, protože nastupuji na autobus, do kterého mi řekl že nastoupit mám a už uháníme směr smluvená adresa s “převozníkem” do Vídně.
Já sama jsem o BlaBla caru zaslechla až během minulého roku. Jedná se o aplikaci skrze kterou se můžete dostat z místa A na místo B sdílenou automobilovou dopravou. Lidé sem mohou zadat cestu a počet míst volných v autě. Já jako cestovatel pak mohu vyhledat destinaci a vybrat si konkrétního “převozníka” podle recenzí, fotek a komentářů. Převozníkovi pak zaplatím vcelku symbolický příspěvek na benzín. Je to vlastně takové AirBnB pro auta.
Naším převozníkem byl milý bulharský pár, který mluvil velmi slušnou angličtinou. Když jsme dorazili na smluvené místo odjezdu, byli jsme ještě pozváni dovnitř a čekali jsme chvilku, než si rodina naskládá transportér. Jako v každé východoevropské domácnosti jsme si okamžitě zuli boty a nesměle postávali v předsíni bratislavského bytu. Ihned přistála otázka “co si dáme k pití a jestli nepotřebujeme na záchod”. Poprosili jsme po dvou hodinách ve vlaku z Brna do Bratislavy o vodu. Pán nám záhy podával skleničky, kterými jsme hasili žízeň. Polkla jsem teplou vodu a neměla to srdce zmínit, že voda z bojleru je fakt nechutná. Na pohovce se rozvalovala kočka. Tedy spíše kocour a to tedy pořádný. Bylo mu prý už 16 let a v obličeji učiněný garfield. Byl celý černobílý a jeho oháňka dávala jasně najevo, kdo je pánem domu.
Po chvilce jsme již seděli v autě směr Vídeň a bavili se o všem možném. Celou cestu jsem si nevšimla, že by pán dával blinkr, ale možná je to jenom stereotyp… Na místo jsme dojeli v pořádku a já poprvé spatřila Vídeň. No, i po těch všech válkách a revolucích je to město plné přepychu. Samá ambasáda, samý palác. Národní opera a pouliční “lákači”, kteří Vám nabízí “hocičo”.
Jako správní svačináři jsme se usadili na schodech Belvederu, vytáhli bagety z domova a užívali si výhled do zahrad. Během svých cest jsem se naučila, že kdo se nezeptá, nemá, nedostane, neobdrží. Nejhorší co se může stát je, že se ozve “ne”. A tak řídíc se tímto pravidlem se řítím do obchodu s lustry, křišťálem a porcelánem, ve kterém bych si sice nemohla dovolit ani čajovou lžičku, ale je to parádní podívaná. Místních prodavačů se vyptáváme, zda-li si obchod můžeme prohlédnout a oni s úsměvem souhlasí. Myslím, že měli radost, že na ně mluvil někdo německy. Tedy… já německy umím vcelku obstojně, ale Ondrej umí němčinu rakouskou. Schopnost se domluvit jinak než anglicky nám myslím usnadnila výlet a minimálně přinesla několik milých úsměvů.
K vtipné situaci však došlo v moment, kdy jsme na Schönbrunnu, už poněkud naléhavě hledali WC. Když jsme budku objevili, našli jsme na klice zámek/kasičku, která přijímala pouze padesáti centy. Já samozřejmě v kabelce měla jenom několik minicentů a desetieurovku. Kartou to nešlo, koruny neprošly též. Zamířili jsme tedy ke gift shopu s nadějí, že mi tam rozmění. Na kase jsem se velmi zdvořile zeptala jestli tam nemají záchody taky a popř., že potřebuju rozměnit. Slečna za kasou řekla, že mi samozřejmě rozmění a já si při vytahování desetieurovky z peněženky spletla bankovku se stovkou. Slečna se rozzářila a spustila na mě česky. V Rakousku pracuje už tři roky. Nebýt této náhody, mluvily bychom na sebe obě německy a nikdy bychom nevěděly, že jsme obě z Čech. Zastávám názor, že nejlepší dobrodružství vznikají zásadně spontánně. To se mi tento výlet opět potvrdilo. Během objevování historického centra jsme zavítali do kostela Peterskirche, ve kterém se k nám najednou donesl zpěv. Zvládli jsme se přimotat na chorálové vystoupení ukrajinských žen, oblečených do krásných šatů, ovinutých šátky a nasávali jsme atmosféru. Úvod každé písně zazněl nejprve německy a pak ukrajinsky, což pro mne byla značka ideál. Co jsem totiž nepochytila německy jsem pochopila z ukrajinštiny.
Za celý den jsme stihli nachodit 27 km a moje nohy to ke konci dne silně nezvládaly. Navštívili jsme národní operu, Hofburg, španělskou jízdárnu, Schönbrunn, městskou zeleň i stánek s vídeňskými párky. Zkusili jsme vždycky kam až se dostaneme bez placení a nakonec jsme cenu výletu ořezali na minimum. Celkem jsme za výlet dali asi 500 Kč/osobu za jízdné + nějaké svačinky. Vídeň má určitě co nabídnout a já se těším až se do ní znovu podívám. Příště bych chtěla navštívit tamní galerie, které jsou na několikadenní výlet jen samy o sobě. Z Brna je tedy možné mít vcelku student-friendly výlet do Vídně a já ji vřele doporučuji.
Cestovné (EUR):
Lístky na metro: 2.40/jízdu
BlaBla Car: 4.00/osobu
Jízdenka Brno-Bratislava: 7.00/osobu
Zpáteční RegioJet: 4.40/osobu
