Zvířata jako symboly ve středověkých bestiářích

Zvířata, podobně jako celá příroda, byla ve středověku vnímána symbolicky. Bohem stvoření tvorové v sobě nesli význam, který je zapotřebí dekódovat a tím porozumět Božímu plánu. S tímto úkolem učenci uspořádávali vědění o zvířectvu do tzv. bestiářů, včetně ilustrací, popisu fyzického vzhledu a chování zvířete. Většinou právě v chování tvorů středověký člověk objevoval morální apel nebo v něm viděl zosobnění samotného ďábla nebo Ježíše Krista. Jedním z nejstarších, jakýmsi „vzorovým bestiářem“, byl spis Physiologus přibližně z 3. století. Největší oblibě se ale bestiáře těšily zejména během 12. a 13. století v Anglii. Z této doby se nám dochovalo několik latinsky psaných rukopisů s úžasnými alegorickými ilustracemi.

Psaní bestiářů ve středověku nebylo venkovní aktivitou, učenec nevycházel do skutečné přírody pozorovat a zkoumat. Jeho hlavní činností bylo opisování jiných textů a případné doplňování. Stávalo se tedy, že anglický učenec psal o krokodýlovi nebo slonovi, kterého nikdy neviděl, ale věřil, že skutečně existuje díky informacím z opisovaných knih. Díky tomu se časem přenášely chyby a bestiáře se tím mohly proměňovat. Zároveň si na základě toho dobře umíme představit, proč tak dlouhou dobu lidé věřili v existenci tvorů jako drak, jednorožec, fénix nebo gryf. Pro anglického učence byl krokodýl stejně reálný jako jednorožec, aniž kteréhokoliv z nich kdy viděl. Rozhodující bylo, jestli je o zvířeti zmínka v textech jiných autorit.

Nejzajímavější však je, s jakými atributy středověcí lidé spojovali určité zvíře a na jakém základě. Dlouhou dobu byla například sova (viz obr. 1) symbolem všech hříšníků a často konkrétně znakem Židů. Sova nesla negativní konotace, protože žila v noci, přestože znala světlo. Podobně se Židé odvracejí od světla Ježíše Krista a volí si zůstat ve tmě. Často se tak sova vyobrazuje s poměrně lidskou tváří, což může naznačovat právě spojení s Židy. Také bývá obklopena jinými ptáky, kteří na ni útočí. Ve skutečnosti lidé vypozorovali, že nad ránem jsou sovy napadány jinými ptáky a od toho si odvozovali symbol pravých křesťanů, kteří se světlem zahánějí hříšníky.

Pochopitelně měla i konkrétní zvířata představovat konkrétní hříchy. Například alegorické popisy tygřice (viz obr. 2) mají vést k vyvarování se pýchy. Tygří mládě je možné chytit, pokud matce tygřici lovec podá zrcadlo. V momentu, kdy se tygřice prohlíží, je možné mládě uchopit, získat náskok a s mládětem uprchnout. Pýcha tedy připravila matku o vlastní mládě. Ilustrace v bestiářích zpravidla vyobrazují přesně tuto situaci, tedy moment, kdy se tygřice dívá do zrcadla a rytíř na koni právě odnáší její mládě. Zároveň samotný rytíř je zpravidla bohatě oblečen a tedy může být i on symbolem pyšného chování. Ilustrace níže je dokonce oddělena do dvou obrazů, což může naznačovat, že oba výjevy značí pýchu.

Několik zvířat se symbolicky spojovalo s Ježíšem na základně atributů sebeobětování a vzkříšení. Například mladí pelikáni začínají používat své zobáky proti rodičům a přestože je rodiče milují, v afektu své mládě zabijí. Po třech dnech však matka nechá ze své hrudi proudit krev, kterou dá mláďatům pít, čímž je probudí k životu. Pelikáni tedy symbolizují smrt, krveprolití a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. (viz obr. 3) Dále například fénix, který jednou za 500 let vstává z popela, je často pojímán jako symbol Kristova zmrtvýchvstání.

Některé příběhy mohou být z pohledu dnešního člověka poněkud kuriózní. Výborným příkladem je alegorie k příběhu bobra. Bobr byl loven zejména pro medicínské využití jeho varlat. V momentě, kdy bobr vycítil, že mu hrozí nebezpečí, raději si vlastní varlata ukousnul, aby se před lovci zachránil. Když lovec viděl, že zvíře nemá požadovanou část těla, přestal ho pronásledovat. Přesně tato situace je vyjadřována ilustracemi v bestiářích. (viz obr. 4) Tento příběh je aluzí čistoty a života bez hříchu. Říká člověku, že pokud chce žít v klidu, musí v sobě zahubit vše, co by jej mohlo k hříchu svádět. Pokud se totiž ďábel bude snažit člověka svést, ale shledá, že člověk nemá sklon k neřesti, nechá ho být. Podobně jako lovec nechá jít bobra, který postrádá to, proč ho lovil.