Každý jsme v životě měli mnoho učitelů, některé jsme milovali, některé nenáviděli. Málokdo z nás studentů se však podíval na svět i z druhé strany třídy – a to od tabule.
Redaktorka: „Můžeš se představit? Co studuješ?”
Kristýna: „Jmenuji se Kristýna a studuju češtinu a výtvarku na pedagogické fakultě ZČU.”
Redaktorka: „Jak jsi se dostala k učení?”
Kristýna: „No, byla jsem ve vztahu, kdy mě dlouhodobě psychicky deptal přítel. Měla jsem pocit méněcennosti a chtěla jsem najít něco, co mě bude bavit a naplňovat. Vždycky jsem chtěla učit a tak mě napadlo, že bych tam mohla být užitečná. Hodně mi šlo o to, abych se někde cítila užitečná. Musím říct, že zpětně mi to přijde jako pěkně pitomá motivace, protože mi to vůbec s tím pocitem méněcennosti nepomohlo. Učení je navíc obecně dost podceňovaná práce, takže jsem doma dostávala jen další smršť urážek, která byla motivovaná právě tím, že dělám jen „pitomou učitelku“.”
Redaktorka: „Co bylo pro tebe “hnacím motorem”? Měla jsi nějaký vzor? Oblíbeného vyučujícího?”
Kristýna: „No prvně jsem chtěla učit asi hlavně kvůli tomu, že jsem si uvědomovala, kolik naprosto šílených učitelek vlastně v těch školách učí. Setkala jsem se s komunistkama, s ženskýma, co si na dětech léčí svoje komplexy a tak. Až na střední jsem měla pár dobrých učitelek, takže jsem viděla, jaký efekt na mě mělo, když mě ve škole někdo bral trochu lidsky. Takže hnací motor není vůbec to, že bych chtěla někomu vyprávět o Karlu Hynku Máchovi nebo o zápletce Fausta. Spíš bych chtěla být v té škole někým, za kým ty děcka můžou jít.”
Redaktorka: „Koho a co učíš?”
Kristýna: „Učím dospěláky, nebo starší děti angličtinu.”
Redaktorka: „Co tě na učení nejvíc naplňuje?”
Kristýna: „Pocit moci (haha). Ne, fakt mě naplňuje to, že to někomu pomáhá v osobním rozvoji. Když prostě vidím, že to někoho opravdu zajímá a že má třeba i radost z nových věcí, že mu vyšlo dobře cvičení nebo že rozuměl poslechu… To je to nejhezčí na mé práci.”
Redaktorka: „Naopak – co tě na učení nejvíc štve?”
Kristýna: „Asi neochota. Někdy se prostě stane, že člověk, kterého učíte, se rozhodne, že nebude spolupracovat. Já nejsem úplně naštvávací typ, ale vždycky mě to trochu rozesmutní. Naštěstí je takových lidí menšina, na což člověk občas zapomíná. Ono je to přirozený, že si ta negativa člověk bere víc k srdci.”
Redaktorka: „Já sama učím, a vím že výzev je v oboru mnoho… Co je pro tebe největší výzvou?”
Kristýna: „Největší výzva pro mě byla, když jsem si během toho vztahu a soužití s tyranským přítelem procházela fakt dost silnou depresí a často jsem měla myšlenky na sebevraždu. Student na vás samozřejmě nemá nejlépe nic poznat, ale v takový dny dělat přípravu na hodinu, aby to za něco stálo a bylo to nejlépe zábavné… To bylo fakt hodně těžký.”
Redaktorka: „Máš také nějaké vtipné historky z hodin?”
Kristýna: „Nejvtipnější bylo, když mi jeden z těch mých žáků chodil na hodinu pravidelně pozdě nebo vůbec. Jednou přišel dvě minuty po skončení hodiny a to jsem vůbec nevěděla, co říct. Ono asi bylo víc vtipných historek, ale teď mě nenapadá žádná významná.”
Redaktorka: „Je něco, co bys chtěla ještě dodat?”
Kristýna: „Chtěla bych dodat, že učení lidí je hrozně zodpovědná práce – daleko zodpovědnější než si člověk představuje. Učitel dokáže úplně znechutit svým žákům předmět, nebo je dokáže nadchnout. Je to práce protkaná spoustou krásných příběhů i zajímavými osobnostmi. Neměnila bych zaměstnání, fakt mě to baví, ale musím říct, že je to i pro mě daleko náročnější, než jsem si na začátku představovala.”
