Nedávno se mi podařilo dostat se do projektu, který mi umožnil absolvovat měsíční pobyt v Paříži, který je, mimo jiné, i nezbytný pro mou disertační práci. V Paříži je několik velmi užitečných archivů, které každý historik ocení, ale stejně tak je zde i celá řada památek, které stojí za to navštívit.
Jakmile jsem přijel do Paříže a zjistil, že lidé, kteří mi přes AirBnB pronajímají byt pravděpodobně nebudou sérioví vrazi, ulevilo se mi a začal jsem se zabydlovat. Poněvadž jsem přiletěl ve čtvrtek, řekl jsem si, že si první víkend dám na rozkoukanou. Letem světem proběhnu všechny památky a pak budu pracovat. Jo. Skvělý plán!
Tak jaké památky si prohlédneme?
Vzal jsem to vyřazovací metodou. Poněvadž se mi moc nechtělo chodit na místa, okolo kterých panuje poměrně velký hype (zde v Paříži výslovnost: ajp), vyřadil jsem okamžitě Eiffelovu věž a Louvre. Velkou výhodou byla skutečnost, že už jsem v Paříži byl a jsou místa, která jednoduše znovu vidět nepotřebuji. Stejně tak odpadl i Montmarte, který je na úplně druhé straně města. Nakonec jsem si řekl, že jako student historie bych stoprocentně měl znovu navštívit Invalidovnu, kterou jsem při poslední návštěvě Paříže nestihl projít celou. Naposledy jsem byl totiž v Paříži v rámci zájezdu, který si můžete koupit za pár tisíc na Slevomatu a mí čeští spoluobčané byli tenkrát poměrně nervózní ze skutečnosti, že by nemuseli stihnout zpáteční autokar.
Začalo malé dobrodružství malého vesnického kluka ve velkém městě. Na skutečnost, že si v Paříži nekoupím rohlíky a lovečák, už jsem si stačil zvyknout, ale že mi nepůjdou koupit lístky do metra, to mě trošku překvapilo. Jakmile jsem vyšel z domu, namířil jsem si to rovnou k nejbližší zastávce metra, kde jsem ke svému překvapení zjistil, že staré dobré papírové lístky už vzaly za své. Šetřete planetu, krucinál! Poměrně dobrý krok, musím uznat. Přesto jsem na zastávce Courcelles spatřil starý dobrý automat, a tak jsem se rozhodl zkusit své štěstí. Lakomě jsem si naťukal balík o dvaceti lístcích a klikl na zaplatit. Reflektivně jsem dvakrát poťukal postranní tlačítko telefonu a… a pak jsem se zastavil. Marně jsem hledal místo, na které bych mohl přiložit telefon, ale žel – nebylo k dispozici. Oldschoolový automat vyžadoval oldschoolovou metodu. Insérer la carte. A tak jsem sáhl do peněženky a vložil kartu. Ozvalo se univerzální pípnutí, které pozná naprosto každý – zamítnuto. Retirer la carte. Zkusil jsem to ještě jednou, avšak má karta od ČSOB odmítala spolupráci. Stejně tak ji odmítala i karta od Raiffeisenbank. Pokud se tam někdy inspirovali klienty, pravděpodobně se nikdy neinspirovali francouzskými klienty.
Kam se dává hotovost?
Aha… hotovost se tady nebere. No nic. Nakonec jsem spolkl svou pýchu a rozhodl jsem se jít na informace zeptat, co se s tím dá dělat, popřípadě zdali bych si mohl pořídit kartu do metra. Štěstí mi neuvěřitelně přálo… obsluha metra měla zrovna obědovou pauzu. Inu, zvolil jsem čekání. A tak jsem čekal. A stále jsem čekal. Po chvilce jsem koutkem oka zpozoroval, jak se do metra blíží skupina mladíků, tak v mém věku (možná trochu mladší). „Vůdce smečky“ přeskočil turniket, vykopl plastovou zarážku a byl v metru. Kumpáni rychle následovali vůdcův příklad. Asi zvířecí instinkt. Když byli v metru všichni, zatímco já stále čekal na druhé straně přepážky, začali mlátit a vykopávat plexiskla s filmovými plakáty.
Řekl jsem si, že to metro zase tak moc potřebovat nebudu, a zvolil jsem chůzi. Alespoň něco udělám pro své zdraví a trošku si prohlédnu Paříž. Procházka to byla parádní. Abych nevybočoval z davu, měl jsem na Champs-Élysées tendenci tu a tam vykřiknout: „Tady to je samej turista, krucinál!“ Ale poněvadž jsem se sám musel čas od času zastavit, abych si mohl udělat fotku s každou malinkou pitomostí, kterou jsem viděl, nakonec jsem od původního nápadu ustoupil.
Zhruba po hodince chůze jsem byl u Invalidovny. U staré nádherné budovy, kterou v 17. století nechal zbudoval Ludvík XIV. pro veterány svých válek. Dnes se v jejích prostorách nachází vojenské muzeum (Musée de l’Armée) a hrobka samotného Napoleona I. Vedle něj je zde pohřbena i celá řada dalších významných francouzských osobností (Foch, Vauban, Nivelle, Mac-Mahon atd.), ale i Napoleonův syn zvaný „Orlík“, jehož ostatky nechal do Paříže během druhé světové války převést Adolf Hitler, aby si okupovanou část Francie maličko usmířil. Byl v tomto ohledu asi stejně úspěšný jako já při nákupu lístků do metra.
Když přijdete k Invalidovně, můžete vejít dvěma vchody. Prvním z Rue de Grenelle, která je na dohled od Champs-Élysées a druhým z Avenue de Tourville, který je zase na úplně opačné straně. Před vstupem do Invalidovny vás čeká nezbytná bezpečností prohlídka, která má za úkol prověřit, zdali nejste terorista. Při mé poslední návštěvě jsem musel projít detektorem kovů, vysypat na pás veškerý obsah kapes a pak čekat, než příslušníci armády zkontrolují můj batoh. Dnes jsem vešel dovnitř, pozdravil jsem dva vojáky stojící za malým stolečkem, a to bylo prakticky vše. Jeden z nich nakoukl do batohu a když zjistil, že v něm mám jen vodu, mávl rukou a nechal mě projít.
„To je všechno, monsieur?“
„Jo, to je všechno, monsieur.“
Žádný detektor kovů, žádné dlouhé prohledávání.
Ačkoliv jsem byl z této drobné konverzace ve francouzštině velmi nadšený, všechna pýcha mě opustila, jakmile jsem přistoupil ke kase. Okamžitě po mém bonjour prodavač přešel do angličtiny. Téměř jako by říkal: „Burger King a McDonald’s jsou opačným směrem.“ Ihned jsem si vzpomněl na dvě věci. Zaprvé na Mitchella z Modern Family a jeho cestu do Paříže (https://www.youtube.com/watch?v=naL2hN46uZA) a za druhé na Brada Pitta coby Aldo Raina z Hanebných panchartů snažícího se v italštině vyslovit Gorlami (https://www.youtube.com/watch?v=BN4GI97RoSw). Zaplať pánbůh jsem se svého vytouženého lístku dočkal.
Muzeum
Invalidovna se skládá z deseti expozic, kde je (podle oficiální příručky) téměř 500 000 vojenských exponátů z celého světa, a to od doby bronzové po 21. století. Zde je výběr těch nejzajímavějších (tomu rozumějte následovně: tohle je výběr expozic, kde jsem fotil, než se mi téměř vybila baterie telefonu):
První expozice je zasvěcena vojenské historii od dob pravěkých do přelomu středověku a novověku (armes et armures anciennes), kde si můžete prohlédnout vše od prvních mečů až po zbraně pocházející z rané Osmanské říše. Poměrně zajímavá je sbírka loveckého náčiní, ze kterého šel až mráz po zádech. Stejně tak šel mráz po zádech ze sekuriťáka, který byl neuvěřitelně fascinován mým batohem z Penny marketu za těžce vydřené bodíky. Všude za mnou chodil jako lovecký pes. Opravdová a reálná dobová zkušenost. Poslední sál byl zasvěcen královským zbrojím. Vedle meče Františka I., zbroje Ludvíka XIII. a šatů Kateřiny Medicejské, si můžete prohlédnout i sbírku zbrojí z Dálného východu. Stejně tak je krásně viditelná i cedulka zakazující v těchto místech focení. Když si však můj nový francouzský kamarád z ochranky nalezl jinou oběť, nic mi ve focení nebránilo. Když jste ve Francii, tak nějak se od vás očekává, že tu a tam půjdete proti systému.
Myslím si, že si ale sekuriťáci po mé návštěvě Invalidovny měli celkově o čem povídat. Druhého jsem velmi překvapil, když jsem došel na konec expozice věnující se období od Ludvíka XIV. po Napoleona III. Ano, ano… zbroje a zbraně byly strašně fajn, ale po chvilce vás to omrzí, protože to je ve výsledku všechno na jedno brdo. Když však vycházíte z expozice, ocitnete se u malé místnosti, která má ve stěně obrovský rám. A vedle toho rámu jsou ramínka, na kterých jsou všechny možné uniformy od dob Napoleona I. po zánik III. republiky. Francouzské, německé, americké. Nikdy jsem si historické oblékání nezkusil, a tak jsem si prostě řekl: Proč ne teď? Vesele jsem se navlékl do francouzské uniformy z první světové války a sedl jsem si před rám. Telefon připravený v ruce. Čekal jsem, že půjde o zrcadlo, u kterého si pořídím parádní selfie… o to více jsem byl zklamán, když jsem zjistil, že přes rámeček ve stěně (mám pocit, že normální člověk by jej nazval okno) koukám na další návštěvníky muzea… a oni docela překvapeně koukali na mě.
Vstal jsem a vyběhl mezi ně, abych našel někoho, kdo by byl ochotný mě v rámu vyfotit. Když mi naproti vyšel sekuriťák, pravděpodobně aby se zeptal, proč pobíhám po muzejní expozici v uniformě, našel jsem v něm svého fotografa. Byl docela fajn. Jmenoval se Marcel a na mou přednaučenou frázi (Promiňte mou francouzštinu, jsem samouk. Dokážu ve francouzštině číst, něco tu a tam řeknu, ale když budete mluvit rychle, bude mi dělat problém vám rozumět. Poslech trénuji jen Netflixem ve francouzštině) reagoval mávnutím ruky. Marcel se změnil v takového profíka, až mi bylo docela trapně. Jedna jednoduchá fotka by byla fajn, ale on se očividně rozhodl mi v telefonu udělat celé album. Snažil jsem se usmát, ale přes poměrně těsné popruhy u přilby to byl problém. Marcel se asi minul povoláním. Během focení mi začal vysvětlovat, že je původně ze Srbska (respektive jeho rodiče, on se v Paříži už narodil) a že je fajn tady potkat compatriote slave (slovanského krajana) a chtěl si strašně moc povídat o fotbale. Jo, jo, prosím tě… to je strašně fajn. Hlavně to už vyfoť, ať můžu jít dál. Marcelovi asi nikdo neřekl, že model se fotí poměrně obtížně, když u toho mluví… a mluví se s ním o to obtížněji, když nekouká na fotbal.
Když jsme si vyměnili vzájemné znalosti druhého jazyka (Marcel uměl česky říct pivo a vole), pokusil se mě ještě narvat do německé uniformy, což bohužel znamenalo konec našeho krátkého přátelství. Au (jamais) revoir, Marcel. Nemůžeš někoho, kdo má rád francouzské dějiny narvat do německé uniformy… to je jako položit Sedícímu býkovi na hlavu Custerův klobouk.
Humor stranou. Pravděpodobně nejmrazivější (a nejnavštěvovanější) expozice je věnována světovým válkám. Provede vás od porážky druhého francouzského císařství a vzniku III. republiky v letech 1870/71 až po konec druhé světové války v roce 1945. Dalo by se říct, že celá expozice prakticky vypráví o vzniku a zániku jednoho velkého světového impéria. Od map sledujících rozkvět francouzského koloniálního světa, přes plynové masky, zákopové bible až po holocaust a Charlese de Gaulla. Donutí vás k obrovskému zamyšlení nad dluhem, který má západní civilizace vůči zbytku světa. Když jsem procházel okolo uniforem vojáků z Alžíru a ostatních kolonií, říkal jsem si: tohle je čirá hrůza. Obsadit cizí zemi, vykrást její hospodářství a pak místní chlapce poslat do války za ideály, kterým nerozumí. Když procházíte výstavou, pochopíte euforii, kterou musela III. republika prožívat v druhé polovině 19. století, kdy začala budovat své impérium. Pochopíte šok, který zažila v roce 1914, když byla napadena Německem, stejně jako klid, který nastal po Versailleské mírové dohodě. Pochopíte, jak země v meziválečné době usnula na vavřínech, jen aby mohla být v roce 1940 definitivně poražena (zlomena). Ruku na srdce – kdo z vás nepomyslí na bílou vlajku, když se řekne Francie? Pokud byste se chtěli dopátrat zrodu daného stereotypu, našli byste jej právě v roce 1940. Nacistické Německo potřebovalo pouze něco málo přes měsíc, aby položilo na lopatky stát, jenž sám sebe považoval za velmoc. Stát, který v důsledku devastující porážky dodnes trpí, řekněme eufemisticky, napoleonským komplexem.
Vedle zbraní, katastrof a všeho ostatního hrozného, co kdy lidstvo vymyslelo, můžete vidět i sbírku cínových vojáčků a hudebních instrumentů, kterým je věnován samostatný sál (cabinets insolites). Zde se mimo jiné můžete nechat vyfotit u malby Napoleona I. svírajícího korunu. Pokleknete před něj a pak stačí už jen předstírat, že jste Josefína de Beauharnais. Poněvadž měl tento sál ale zatím doposud nejpřísnějšího sekuriťáka, jakého jsem viděl (jeho kukuč vás automaticky vyzýval k odchodu), rozhodl jsem se, že ho raději otravovat nebudu.
Jak na suvenýry?
Pokud byste si chtěli z Invalidovny odnést suvenýr, máte celkem dvě možnosti. Ihned u východu se nachází hlavní obchod se suvenýry, kde seženete vše od knih, přes záložky, pohledy, nášivky, propisky, a dokonce i oblečení. Pokud jste se přišli do Paříže opravdu rozšoupnout, zapomeňte na Le Bon Marché a Louis Vuittona. Šetřete penízky. Pokud našetříte 750 euro, můžete si v Invalidovně koupit repliku Napoleonova slavného klobouku. Ti skromnější z vás, stejně jako já, se pravděpodobně smíří jen s propiskou za tři eura a záložkou do knihy. Odvážnější si mohou pořídit Napoleonův parfém, mýdlo, deštník, ale dokonce i roušku, spacák, nebo lego. Pokud vás netrápí letištní limit pro zavazadla, můžete si dokonce odnést Napoleonovu bustu v životní velikosti vyhotovenou z bronzu.
Druhá možnost je skromnější. Pokud trpělivě projdete všechny expozice, najdete v nejvyšším patře menší obchůdek, kde si můžete pořídit mince, cínové vojáčky, plakáty a další – řekněme v porovnání s hlavním obchůdkem – normální suvenýry.
Po shlédnutí všech expozic samozřejmě nesmíte zapomenout navštívit hrobku samotného Napoleona I. Nutno podotknout, že zásada requiescat in pace zde příliš uplatnitelná není, protože dav všudypřítomných turistů (včetně vás) rozhodně nenechá slavného císaře odpočívat v pokoji, ale co mi je známo, zatím si na to Napoleon sám nestěžoval. Jakmile budete mít dokoukáno, běžte si někam odpočinout vy sami. V okolí je řada dobrých restaurací a pokud vás někdo po vašem bonjour pošle do McDonald’s, v okolí jsou hned tři.
