Z našeho oboru

Kyblík, ucho a houba, aneb nejbizarnější konflikty v historii 

Válka. Slovo, kterého se všichni bojíme. Nejhrozivější inovace přírodního druhu homo sapiens, která nás prováděla od nepaměti a jíž jsou dějiny plné. Její úloha byla v otázce formování lidstva natolik klíčová, že je až možné (historicky) polemizovat, zdali je dnešní období stability a zdárného klidu vyústěním dějin, či pouze jejich odchylkou. Stále čelíme specifickým problémům, které s sebou přináší naše doba, její inovace, požadavky, mentalita a směr vývoje, avšak musíme si přiznat, že válečná intenzita je v porovnání se zkušeností našich předků podstatně nižší. 

V době feudální Evropy bylo obyvatelstvo přivyklé na dobyvačné konflikty, které mnohdy byly vedeny za tím nejprimitivnějším účelem – územním ziskem. Sňatková politika byla protkána s kurzem evropských dějin, což v mnoha případech vedlo ke sporům (doslova) o každý kopeček, údolí a městys. Stačilo, když nějaký šlechtic (popřípadě panovník) natáhl bačkory a Evropa se sesypala. Panovníci si nabrousili zuby, rytíři meče a rolníci vidle. Vedle území lze za nejčastější casus belli považovat náboženství, v novověku se trendem stalo dobývání za účelem kolonizace nového území, v moderní etapě všechny zmiňované příčiny převážily ideologické neshody, které svět přivedly na práh nejhorších katastrof v našich dějinách.  

Upusťme od polemizování nad jedním z nejhorších lidských výmyslů. V tomto článku bych chtěl ustoupit od tradičního vnímání válečného konfliktu a přiblížit vám spory, jež svou podstatou svědčí o primitivitě užívání zbraní. V historii totiž byli lidé schopni užívat války i k řešení věcí naprosto banálních. 

Již několik měsíců nazpět jsem napsal článek o tzv. válce s emuy (https://blogujnaff.zcu.cz/2023/02/15/valka-s-emuy/). Nutno podotknout, že označení „válka“ bylo v tomto případě použito v satirickém duchu, neboť samozřejmě nikdy nebyla (a ani nemohla být) deklarována. Každopádně se jednalo o jakýsi nejbizarnější „deratizační“ pokus v lidských dějinách. 

 

Válka o kyblík 

V kontextu bizarních konfliktů bývá poměrně často skloňována i tzv. válka o kyblík sahající do středověké Itálie. Její severní část (hlavně oblast Pádské nížiny) se stala v 14. a 15. století centrem renesance, která s sebou vedle kulturního a obchodního rozvoje nesla i nárůst moci jednotlivých městských států, které mezi sebou zcela logicky začaly soupeřit. Historie již několikrát ukázala, že nepřetržitě budované napětí s nemožností jej kamkoliv ventilovat je velmi nebezpečným procesem. Jako tradiční příklad se uvádí první světová válka – atentát na arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este lze považovat za rozbušku války, avšak nikoliv za její příčinu. Evropské mocnosti mezi sebou soustavně soupeřily již od 70. let 19. století. Počátkem století dvacátého již jen čekaly na okamžik, který celou obrovskou lavinu spustí… a pak se Gavrilo Princip rozhodl, že si zajde do kavárny… s pistolí v kapse. Co bylo dál, to už víme. 

Podobně tomu bylo i v Itálii. Politická situace byla napjatá od 11. století, ve kterém došlo k nejvýznamnějšímu sporu mezi světskou a panovnickou mocí. Mezi Svatou říší římskou a papežským stolcem dlouhodobě probíhal konflikt v otázce moci – císař měl zabezpečovat fyzickou bezpečnost obyvatelstva, papež duchovní. Avšak dva kohouti na jednom smetišti se snáší hodně těžce a není tak překvapením, že se papež a císař velmi rychle dostali do politického křížku. Jejich konflikt se zrcadlil nejvíce v severní Itálii, která obě oblasti vlivu spojovala. Tím byla vytvořena jiskra budoucích politických konfliktů, do které období renesance vneslo nespoutaný oheň. Napětí bylo hmatatelné obzvláště mezi městy Modena a Bologna. Jedno podporovalo císaře, druhé papeže. Jednoho pěkného dne roku 1325 se šla skupinka mladíků z Modeny projít do Bologne, přičemž na své vycházce z místní studny odcizila kýbl na vodu. Naprosto banální a jednoduchá krádež zapůsobila jako poslední kapka do hořkého poháru. Obě města zabředla do několikaleté války, jejímž hlavním cílem bylo co nejdéle udržet kyblík na vodu na svém území. Jakási středověká podoba hry capture the flag si však vyžádala několik tisíc lidských životů. 

 

Válka o Jenkinsovo ucho

Absurdním dojmem působí i tzv. válka o Jenkinsovo ucho. Je poměrně paradoxní, že za jedním z největších konfliktů 18. století stálo ucho a houby. 

Po konci války o španělské dědictví (1701–1713/14) získala Velká Británie právo na dovážení otroků a obchodních komodit do Latinské Ameriky, jež tehdy byla plně pod vlivem Španělska. Na jednotlivé položky se však vztahovaly regulace. Britové nesměli překročit maximální povolený počet dováženého zboží, což však velmi rádi dělávali. Tím poškozovali Španělsko, jenž přicházelo o své příjmy, a tak se španělský král Filip V. rozhodl zasáhnout. Přikázal chytit a potrestat každého britského obchodníka, který překročil zákonem stanovenou míru. A to byl přesně případ kapitána Roberta Jenkinse. Ten se rozhodl situaci řešit, a to poměrně nestandardním způsobem – obrátil se s prosbou o pomoc na britský parlament. Písemně. Stížnost poslal jednou. Pak podruhé. A když na ní nebyl brán zřetel ani potřetí, nakráčel do Westminsteru (tenkrát ještě neexistovaly elektronické turnikety, takže to tak těžké nebylo) a před zrakem britského ministerského předsedy začal mávat zavařovačkou, ve které nosil vlastní ucho, jejž mu španělští vojáci uřízli. To byl důkaz, který Londýn nemohl ignorovat, a tak rozhodl o vyhlášení války. 

Prostý pašerácký konflikt však bohužel přerostl v konflikt celoevropský, což je okamžik, kdy do hry vstupují v předešlém odstavci zmiňované houby. Válka o Jenkinsovo ucho začala v roce 1739, přičemž hned v roce následujícím se německý císař Karel VI. rozhodl jít na houby. Bohužel okoštoval houbu, která nebyla zrovna dvakrát jedlá. Rod Habsburků vymřel po meči. Jeho dcera, Marie Terezie, neměla zrovna nejjednodušší pozici, protože někteří panovníci nedokázali vidět ženu na rakouském trůnu, což vyústilo v konflikt zvaný jako válka o rakouské dědictví, do kterého tou dobou již znesvářené Španělsko a Velká Británie vstoupily v rámci zcela běžné vojenské diplomacie. 

Jakkoliv primitivní se mohou zdát příčiny výše zmiňovaných válek, stále jsem zastáncem tvrzení, že nejhloupější válkou je válka ve své prvotní podstatě. Válka vedená za účelem zranit, ublížit a zmrzačit cizí stát jen z důvodu prosté moci. 

 

About Aleš Kotva

Student FF z KHV. Do šuplíčku si píšu často a docela mě to i baví. Někdy se to taky dá číst, proto čas od času přispěju i sem. Mými nejvěrnějšími čtenáři jsou můj pes a andulky, děkuji za podporu, bez vás bych zde nebyl. Vedle historie nepohrdnu beletrií a nějakou chaotickou akcí. Bez Netflixu bych nežil.
View all posts by Aleš Kotva →

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *