Je první čtvrtek v měsíci, sychravo. Jdu klidným krokem, můžu si to totiž dovolit; dneska jdu načas. Dokonce natolik, že na terminál stíhám dojít po svých. Na chvíli se tak znovu stávám součástí dojemně ranních Smetanových sadů, protkaných ambiciózními mladými lidmi, kteří do práce jezdí na kole, jsou pohlední a uhlazení a v uších mají sluchátka bez drátů. Jednou se k vám přidám, slibuji si.
Za studentskou cenu 50 korun českých nasedám na přímou linku Plzeň-Vary a poznávám pár jedinců, kteří dnes mají stejný cíl: zažít karlovarský filmový festival KVIFF. Příroda je při dešti zdravě zelená a podcast pánů Dobrovský a Šídlo dostatečně dlouhý. Dnešní cesta bude skutečně bez komplikací (rozuměj bez zpoždění, zaspání, dobíhání, hluku, ruchu a stresu, pozn. red.).
V čase oběda se konečně potkávám s festivalovým guru, znalcem kvalitního využití volného času a mojí kamarádkou Eliškou. Eliška navštěvuje Vary každoročně, a při mé premiéře mi tak dělá průvodce za všechny peníze – a ještě k tomu zadarmo.
Sejít se a pozdravit
Byť se průběhem nechávám vést, jeden skromný úkol jsem si zadala. Programem nově zřízené sekce Meet & Greet provádí jedna z nejviditelnějších současných novinářek, autorka Novinářek a zkušená moderátorka, Linda Bartošová. Po vyslechnutí panelové diskuze se nakonec odhodlám, vytahuji její růžovou prvotinu – a jdu pro podpis.
Nabíhají rozpaky, ovocné pivo naopak bleskově vyprchává. Dělám to poprvé, cítím stud i povinnost. „Kateřino sorry, ale pokud je ti její profese blízká a sympatická, heslo teď nebo nikdy musí nutně přebít všechny rozpaky,“ proklínám se. Jdu. Mluvím. A Linda se směje. Je příjemná, důstojná. Kateřině věnuje podpis a radí trvat si na svém, pokud je to své správná věc. Beru to k srdci, v hlavě mám Vánoce a mizím zpět na židli.
Lindu střídá Čestmír s Prostorem X a Janem Hřebejkem. Ten se zkraje označí za optimistu, aby po zbytek rozhovoru (konstruktivně) kritizoval poměry v české kinematografii. Špatné, respektive nesvětové filmy, které na úkor nedostatku financí a často i podivných zákulisních šarvátek vznikají, jsou dle něj ale stále potřeba. „Je to jako s fotbalem – ti kluci ví, že to nikdy neodehrajou jako Maradona – a přesto hrajou.“
Došlo i na věc feminismu. V mnohovrstevnatém a nejednoznačném pojetí jej probírá připravovaná minisérie Pozadí událostí (2022), kde vedle Jiřího Havelky vystoupí třeba Martha Issová nebo hudebnice Katarzia. „To, jak kdo vnímá film, závisí na tom, jaké má hodnoty a preference. Náš cíl není vyvěsit vlajku, kde je napsané, jak je to správně, jako spíš ukázat, že někdo se ve svých rolích nemusí cítit dobře,“ vysvětluje Hřebejk.
Přituhuje
Hřeb večera ovšem čekal až na soumrak. Eliška má vedle všeho i čich na vymazlené kouty, a tak jsme setmění proseděly na lavičce s Vary a festivalem jako na dlani. Když cestou zpátky míjíme Pupp, Eliška najednou ustrne. „Felí zrovna Barťák s Donutilem asi dvacet kroků ode mě, nebo jo?“ vyhrkne. Společnými silami zažehnáváme infarkt a dál brouzdáme kolonádou. Jiří Bartoška je tak trochu šampión srdce každého festivalového fandy a tohle je už podruhé, co jej má na dosah ruky. Jsme rozčilené a spokojené.
Přituhuje, jdeme se zahřát mezi tancující těla – nebo si to alespoň myslíme. Ten hřeb totiž zatloukávají až následující minuty.
Je čtvrteční večer, sychravo. Kolonáda je prázdná, lidé se hřejí za zdmi hotelů, nebo ještě vůbec nepřijeli. Pokračujeme po břehu Teplé a zpozorujeme několik jedinců, jak někoho fotografují. Hlouček se přibližuje. Dochází nám to, když je od nás už jenom pár metrů. Dotyčného zastavujeme, ptáme se na fotku; fotím Elišku, Elišce padají oči z důlku. Sváří se ve mně stud, touha a pokora, o vlastní fotku si neřeknu. Nakonec děkujeme, odcházíme. „My pleasure,“ vrátí nám dotyčný úsměv. Všechno se uděje během několika vteřin.
Stojí-li za tím konstelace hvězd, předurčený sled událostí nebo nahodilost chaotického světa, je celkem jedno. Co je jisté, je, že Elina z Ústí je zvěčněná v objetí Virgil Oldmana, Einsteina a kapitána Barbossy, fenoména světové kinematografie a hlavního hosta KVIFF, Geoffrey Rushe.
Loučím se, ale ne na dlouho
Vzbouzím se po pěti hodinách spánku. Eliška naspala hodiny dvě, s východem slunce šla čekat frontu na lístky na další film. Uvedeme se do přijatelného stavu a jdeme za sluncem. Vlasy nám češe přívětivý vítr; přemítáme děje filmů (jejichž kritiku ponechám kritikům; řeknu jen tolik, že lze poměrně snadno nalézt lepší využití času, než zhlédnout Nadějné léto (2022)), prostředí celého eventu a včerejší dokonale nepravděpodobnou událost. Hledíme na Vary a žijeme momentem. Čeká nás ještě Geoffryho Quills (2000), potom zas musím pokračovat svou cestou (rozuměj v šest ráno vyjíždět s kolem kolem ČR, pozn. red.).
Besedování s Geoffreym nechávám ostatním hostům a vyrážím na vlak. Je první pátek v měsíci, slunečno. V sobotu festival vrcholí. Kolonádu protkává městský cvrkot, uhlazení mladí lidé hledí užít si další festivalovou noc. Odcházím klidně, nespěchám; jdu načas. Dojímám se a vím, že za rok jsem tu znovu. Sic děkuji, Eliško.
