132 dní. Více než 46 tisíc mrtvých. Nejméně 400 pohřešovaných. Zhruba 13 tisíc zraněných. Přes 15 milionů těch, kteří byli donuceni opustit své domovy. Přinejmenším 2 tisíce zničených budov. To je válka na Ukrajině v číslech od jejího vypuknutí, které bylo zapříčiněno ruskou invazí nad ránem ve čtvrtek 24. února 2022 do dnešního dne, tedy k 6. červenci 2022.
Zatímco příčina ruského útoku se zdá být jasná, konec a staronová pozice Ukrajiny na evropském kontinentu i nadále zůstávají předmětem nekončících debat. Z války na Ukrajině se však pomalu začíná stávat pouhá nepříjemná zmínka, kterou si lidé připomínají v běžných konverzacích. Za mlhou solidarity pak začíná být stále zřetelnější realita, která je doplněna o rostoucí inflaci. Realita, která zasáhne nespočet rodin s nižšími příjmy a která začíná dosahovat již i na střední třídu, jenž je stěžejním pilířem české společnosti.
I přesto, že informací o válečném konfliktu na Ukrajině máme mnoho a neuplyne den, kdy bychom o něm ani poznámku nezaslechli z médií, tak o něm přestáváme být informovaní. Pryč jsou dny, kdy jsme svým dílem pomáhali příběh války na Ukrajině tvořit, dnes už si o něm necháváme pouze vyprávět. Ve snaze ještě jednou oprášit hlavní dějovou linku přiblížím situaci týkající se válečného konfliktu na Ukrajině ve třech pohledech (1. ekologický, 2. ekonomický a 3. sociologický).
1. Lidský život vs. životní prostředí
Válka na Ukrajině je zářným příkladem toho, jak rychle se ve většině lidí dokáže probudit solidarita. Ve čtvrtek 24. února 2022 začnou hned v ranních hodinách internetem kolovat videa ukrajinských občanů, kteří se probudili do válkou zmítané vlasti. Pár hodin na to již zpráva obletěla celý svět stejně jako zmiňovaná videa, na kterých jsou vidět budovy, které se hroutí k zemi po tom, co jsou terčem střelby ruské armády. Pocit svornosti je napříč společností vyvolán téměř okamžitě. Celé dílo je dokonáno po odvysílání večerního zpravodajství, kde jsou zmíněny zprávy o prvních obětech, doplněné o záběry ze zpustošených oblastí Ukrajiny. Ještě ten večer si lidé začnou zjišťovat, jak mohou ukrajinským občanům pomoci. Ať už se jedná o pomoc hmotnou v podobě darování spacích pytlů, powerbank, nebo vybraných potravin; či pomoc finanční formou peněžních darů organizacím, které se o zbytek postarají.
Empatie spolu se solidaritou, které jsou u nás v těchto situacích vyvolány, působí téměř jako přirozeně naprogramovaný pud. Bez rozdílu věku, vzdělání či zaměstnání se vrháme pomoci těm, o nichž víme, že naši pomoc nezbytně potřebují. Bez většího rozmyšlení pak odhlížíme od vlastních potřeb a prioritizujeme ty, kteří to v našich očích potřebují více. Zprávy v médiích nás potom na této humanitární misi ještě dále utvrzují v tom, že to, co děláme, je správné. Naše instinkty fungují bravurně. Vidíme záběry na mrtvá těla, která zůstávají ležet ve vybombardovaných ulicích Ukrajiny a víme, že musíme jednat. Cítíme, že je naší lidskou povinností určitým způsobem zakročit proti tomuto hrozícímu nebezpečí a ne pouze zůstat nečinně sedět. Nechceme přihlížet tomu, jak dochází k bezpráví v té nejhorší možné formě. Ve své podstatě se jedná o velice jednoduchý vzorec: v prvním kroku jsme postaveni před situaci, o níž bezpochyby víme, že je špatná; ve druhém kroku poté bereme nápravu této situace do vlastních rukou a snažíme se o její nápravu.
Solidarita je vskutku jednou z nejušlechtilejších lidských vlastností. Proto možná zůstává s podivem, že k problémům, které stíhají životní prostředí, zůstáváme lhostejní. Mávneme nad nimi rukou, jejich zastánce nazveme jmény a nadále se tváříme, že se nic neděje. Proč jsme odhodlaně schopni zakročit proti akutnímu a aktuálnímu nebezpečí, ale to nevyhnutelné riziko necháváme bez povšimnutí? Ač se s největší pravděpodobností jedná o téma, které si během posledních pár let vysloužilo ve společnosti roli nadbytečného outsidera, pokud však můžeme v roce 2022 řešit právě probíhající válku, pak se jistě najde místo i pro ekologii.
Co je tedy tím, co stojí za naší lhostejností? Nynější situace svědčí tomu, že nám nedělá sebemenší problém rozeznat možnou hrozbu či konkrétního viníka (agresora). Stejným způsobem bychom byli schopni poznat nebezpečí stíhající životní prostředí. Viníka bychom ovšem v tomto případě hledali v zrcadle. A možná právě v tomto okamžiku se naše schopnost solidarity láme ve lhostejnost. Dokázali jsme tedy svou solidaritu zušlechtit do narcistického rázu, nebo snad potřebujeme nebezpečí potvrzené oběťmi, abychom proti němu zakročili bez většího rozmýšlení?
2. Datum spotřeby české solidarity
Jak již bylo zmíněno výše, český národ dokázal velice rychle reagovat na vzniklou situaci na Ukrajině a okamžitě poskytl ukrajinským uprchlíkům pomoc. Jednalo se o dny protkané hořkosladkou chutí, neb si nikdo z nás nedokázal ani v nejmenším představit, čím si ukrajinští občané museli projít, na druhou stranu nás však vřele hřálo, jakým způsobem jsme jim ihned otevřeli náruče a své domovy a bez jakýchkoliv předsudků jsme je přijali mezi sebe a snažili se o jejich začlenění do naší společnosti. Tento milosrdný stav se ovšem po prvních týdnech začal ztrácet jako většina proticovidových opatření. Celé situaci nepomohlo ani populisticky zaměřené hlásání výše postavených politiků, které hrálo na strunu těm, v nichž vždy dřímaly sklony k extremismu. A tak se stalo, že se, podobně jako s demokracií, začínáme v naší vlasti loučit i s lidskou solidaritou. Žijeme totiž v neomylném přesvědčení, že lidé, kteří k nám utekli před válkou, jsou zdrojem našeho neštěstí, jelikož se mají v naší vlastní zemi lépe než my.
3. Češi a Ukrajinci na miskách vah
Tím se dostáváme k poslednímu bodu, a to jsou rozbroje, které se pomalu začínají formovat. Jak se stane, že pracující český občan nezvládá situaci způsobenou zvýšenou inflací, ale ukrajinský uprchlík dostane finanční pomoc od státu? Na(ne)štěstí se i v takových případech najdou chrabří zachránci, kteří myslí jen a především na blaho českých občanů a neohroženě se tak vydávají na cestu kolem republiky, aby nakrmili hladové krky našeho národa zázračnými chleby a slíbili nám nablýskané zítřky. Čeští lidé tedy nemusejí mít obavy, protože stále se najdou tací, kteří na jejich potřeby myslí.
Je tedy možné čekat, že válka na Ukrajině bude mít na českou společnost nějaký přímý dopad? Jen velmi těžko. Tím, co se v očích českých občanů změní, bude názor na Rusko a po nějaké době i na Ukrajinu. Jak se zdá, tak i solidarita je na příděl, a jakmile bude z českých srdcí zcela vyčerpána, vrátíme se zpět a bude nás trápit už jen rostoucí cifra cen u našich oblíbených potravin. K tomu však dojde přesně v době, kdy bude český národ řešit další důležitou otázku, a sice kdo bude tím, kdo ukáže Miloši Zemanovi jednosměrné dveře ven z Hradu. Není tedy třeba zoufat, pro českého občana je stále naděje.
