Určitě nejsem jediná, koho někdy večer nebo třeba i během dne obtěžoval naprosto cizí člověk. Mohlo jít „jen“ o neodbytné vyptávání se, jestli nemám dvacku navíc, nebo o nevyžádané oplzlé řeči od pána dvakrát staršího, než jsem já. Naštěstí na mě nikdy nikdo nezaútočil, ale když člověk slýchá a čte v médiích o všech různých případech znásilnění, pokusů o znásilnění, napadení a obtěžování, napadá ho otázka, jak se vlastně v takové situaci alespoň trochu bránit. Co mohu udělat pro to, abych v takové situaci nezamrzla a dokázala klást odpor? Odpověď zní: můžu třeba absolvovat pár hodin sebeobrany. A přesně to jsem udělala.
V uplynulém semestru jsem se tedy zúčastnila předmětu sebeobrana pro ženy na katedře tělesné výchovy a sportu. Tato katedra spadá pod Fakultu strojní ZČU v Plzni a její prostory se nachází v univerzitním kampusu. Na začátku kurzu jsem se trochu bála, že to nebudu fyzicky zvládat, přece jenom nesportuji, nejsem aktivní turistkou a rozhodně se nedá říct, že bych měla kondičku nebo byla fit. Právě naopak, zadýchávám se jenom když mluvím při chůzi. A opravdu první 2-3 hodiny pro mne byly celkem náročné, ale zvládla jsem je. Moje tělo si asi zvyklo na pravidelnou aktivitu a možná pomohla i konzumace banánu před výukou. Další možností je, že se trenér a vyučující Mgr. Tomáš Buriánek slitoval a trochu ubral.
Na kurz se mnou chodilo přibližně dalších 7 dívek a naše hodiny začínaly nejprve rozehřátím, které zahrnovalo pobíhání a mírné protažení. Pak následovala většinou jednoduchá míčová hra nebo nácvik různých úderů. Vyučující se nás snažil trochu unavit, protože, když vás někdo napadne, nemusíte být zrovna v plné síle a agresor má často větší sílu než vy. V druhé části hodiny jsme pak trénovaly další údery a obranné manévry v různých situacích s využitím náčiní a vybavení tělocvičny. Například jsme se učily, co dělat, když vás někdo „přišpendlí“ na zeď, jak se vytrhnout útočníkovi, který vás chytil za bundu nebo jak se bránit, když vás někdo bude tahat za culík.
Na kurzu nejvíc oceňuji právě kladení důrazu na rozdíl mezi nácvikem a skutečností. Vyučující nám několikrát říkal, že tělocvična zkrátka není reálná situace. Na ulici můžeme být shozeny na tvrdý chodník a nikoliv na měkkou žíněnku, můžeme na sobě mít podpatky a pouzdrovou sukni, nikoliv praktické legíny, můžeme být zatlačeny do rohu a nemít okolo sebe tolik prostoru pro reakci jako v tělocvičně. Většinou jsme se spolustudentkami cvičily v párech a vždy se v rolích agresora a oběti střídaly. Ve dvou hodinách si ale náš trenér oblékl celotělní chrániče a helmu a simuloval agresora, kterému jsme se měly ubránit. Byl to skvělý způsob, jak zjistit, jaké to je, když vás napadne dospělý muž s větší silou. Právě tohle pro mě bylo hodně důležité, protože takový trénink může člověku pomoci v reálné situaci nezamrznout a pořádně se bránit. (Taky je to jedinečná možnost, jak trochu nakopat učitele. :D)
Podtrženo sečteno, dámy, pokud chodíte na ZČU, máte trochu času a chcete se naučit bránit případnému útočníkovi, kurz sebeobrany pro ženy rozhodně doporučuji. Zvládnete to, i když nejste sportovní typ, získáte jeden kredit navíc a dobrou přípravu na nečekanou situaci. Samozřejmě, že na reálnou situaci se úplně připravit nedá, ale můžete se naučit základní techniky sebeobrany a ujistit se, že nebudete bezbrannou obětí.
