Při cestách skrze celé Česko čím dál častěji narážíme na památky, kterým noví majitelé vracejí jejich původní lesk a slávu. Všechny rekonstrukce probíhají pod dohledem památkářů postupujících podle přesných regulí, ale přesto se setkáváme s diametrálně odlišnými přístupy při obnově pamětihodností. Někdo volí tradiční cestu, kdy se snaží třeba i původními metodami obnovit stavbu tak, aby vypadala autenticky. Narazit však můžeme i na velice odvážné projekty, které respektují původní formu, ale zároveň objekt oživí moderními prvky a nezáleží na tom, jestli jde o hrad, zámek, městské domy, či venkovská sídla. Specifickou kategorií jsou pak pravěké lokality, do kterých bylo většinou tabu významněji zasahovat. To však změnila probíhající kontroverzní proměna jedné z našich nejdůležitějších keltských památek.
Při tradičních rekonstrukcích je u veřejnosti kamenem úrazu maximálně tak barva fasády (například netradiční modrofialová barva na rokokovém zámku na Peruci), která je ale maličkostí, kterou lidé při radosti z oživení pamětihodnosti jednoduše přejdou. Opačným případem je rekonstrukce hradu Helfštýn, kde nedošlo k pouhému „zakonzervování” zříceniny (tzn. co nejméně zasahovat do původní stavby a pouze zajistit to, aby se dále nerozpadala), ale k výrazné rekonstrukci, která propojila středověkou architekturu s velice moderními prvky. Dnes již opravený palác kombinuje původní kámen se skleněným zastřešením, ocelovými nosnicemi, leštěným betonem a cortenem (ocel s rezavým vzhledem). Přestavba respektovala charakter památky, takže jsou nové elementy jasně oddělitelné od toho, co z hradu původně zbylo. Atelier-r, který měl plán na starost, na svých stránkách sděluje, že „současná architektura spolu s historickou budovou tvoří moderní architektonický celek, představující symbiózu historie a současnosti”. Avšak široká veřejnost se ne vždy s tímto názorem ztotožňovala a někteří tuto rekonstrukci dokonce brali jako dehonestaci helfštýnské historie. Na druhé straně se ale moderní úprava setkala s obrovským úspěchem – získala Českou cenu za architekturu a objevila se v médiích po celém světě.
Jiným případem jsou pak pravěké památky, které už nemusí být dochované nad dnešním povrchem – například některá sídliště, kultovní areály, nebo hradiště. Běžně na těchto místech vznikají naučné stezky, které čeští výletníci s radostí hojně navštěvují. Citlivě udržovanou památkou je třeba keltské hradiště Stradonice u Loun, kde byla v roce 2009 postavena malá dřevěná rozhledna, ze které si můžete dobře prohlédnout dochované valy. Vyhlídka díky své malé výšce nijak nenarušuje lokalitu ani ráz krásné okolní krajiny a přitom na hradiště láká mnoho lidí nejen z okolí, kteří by o stradonickém hradišti možná jinak ani nevěděli.
Naprostým opakem zmíněné „Strádonky” je aktuální projekt realizující se na celoevropsky významném oppidu Závist. Cílem projektu je „zpřítomnění” keltského centra, a to za pomoci 32 metrů vysoké rozhledny, 56 metrů široké betonové desky s několika pestrobarevnými obrazci a mnoha tun štěrku, kterým má být vysypán celý vrcholek kopce. Po archeologických výzkumech byly sondy zasypány a Závist byla celá pokryta náletovými rostlinami, takže určitou úpravu si lokalita rozhodně zaslouží. Ovšem je potřeba zabetonovat krásný kus přírody, kam lidé často utíkají ze sterilního betonového prostředí měst? Proti projektu se velice rychle ohradilo mnoho zástupců archeologické obce i veřejnosti a vznikla petice nazvaná SOS oppidum Závist, která má již přes 10 000 podpisů. Jako menší zlo byla vnímána výstavba dnes již stojící rozhledny zkonstruované z modřínového dřeva a oceli. V projektu předloženém památkářům ale měla být nižší a nepřesahovat stromy v okolí – v reálu je na horizontu vidět už při cestě z Prahy na Zbraslav a výrazně přesahuje okolní porost.
Pozitivní stránkou moderních přestaveb našich pamětihodností je jistě to, že se vyvolá debata napříč českou společností. Některé záležitosti jsou věcí vkusu, který má každý odlišný, ale primární otázkou by mělo být vždy to, zdali je moderní zásah vhodný a nepoškodí jakýmkoli způsobem danou památku. Zmíněné případy mezi Čechy silně rezonují a pokládají důležité otázky. Jakým způsobem je nejlepší se o naše památky starat? Je vhodné lokality „kontaminovat” moderními zásahy? Neztratí pak pamětihodnosti svůj smysl?
