A je to tady. Semestr online. Něco doposud nevídaného, když tedy pominu snahu pana docenta Ircinga, který nás minulé pololetí měl na předmět Komunikace v kyberprostoru (jak příhodné) a jako jediný byl schopný a odhodlaný nás zmobilizovat k nějaké výuce online v tehdy probíhajícím nouzovém stavu (jemu patří speciální díky, neboť jakožto pedagog působící na Fakultě aplikovaných věd, má s námi děvčaty z „fildy“ obdivuhodnou trpělivost). Nicméně z ostra to všechno začalo až v semestru aktuálním.
Dnes mi to přijde jako naprosto běžná záležitost, zapnout počítač, přihlásit se na portál, prokliknout se na Teamsy, přednést klasické : „Dobrý den pane doktore, ano slyšíme se,“ a jedem. Ale tenkrát, tenkrát jsme z toho měli všichni hroznou srandu a zážitek, stydlivě jsme se na sebe culili do kamer (odvážnější kolegyně i zamávaly) a přišlo nám to jako úplné sci-fi. V průběhu semestru jsem zjistila, že co vyučující, to jiný styl online prezentace. Pro své soukromé účely a potřeby jsem si je rozdělila do dvou skupin.
Přednášky a semináře, které probíhají více či méně interaktivní formou, jsem zprvu absolvovala vždy se zapnutou kamerou a v sedě u stolu, s notýskem na zápisky. Jako prvňáček připravená na akci. Tužka, propiska a zvýrazňovač, to vše připravené po mé pravici, čerstvá ranní káva po mé levici. Postupem času, když vzrušení z online výuky začalo opadávat, synchronně s ním opadávala i moje disciplína. Přednášky jsem přesunula z pracovního stolu na gauč, penál jsem vyměnila za jednu propisku a nějaký papír, co byl právě po ruce. Káva po levici zůstala. Ordinérní pozdrav a kontrolu spojení jsem vždy absolvovala vzpřímená v sedě, ale v průběhu přednášky můj sed postupně přecházel z vertikální pozice do horizontální. Jako stékající želé. Když jsem pak na webce, která se tím procesem dostala do poměrně nelichotivého úhlu, zahlédla své tři brady, častokrát jsem se rozhodla ji radši na chvíli vypnout a probrat se. Dnes už se považuji za zkušenou streamerku a všechny tyto záležitosti začínám mít v malíku. Tím myslím, že želé se ze mě stává už jen občas.
Pak jsou zde klasické přednášky, kde je primárním cílem čistě odvykládat danou látku. To jsou v podstatě takové podcasty. Dnes velmi moderní fenomén. Kamery mají obě strany vypnuté a zaměřují se čistě jen na audio. Jako studentka v domácnosti jsem při tomto přednesu schopná vyžehlit prádlo nebo upéct cukroví. Nerada bych, aby to snad vyznělo nějak neuctivě k přednášejícímu. Naopak! Zmíněné činnosti mě udržují v problematické vertikální poloze, čili vzhůru, a mé uši jsou nastraženy na každé slovo. Hlava zpracovává a fixuje informace a ruce vykrajují linecké.
Tak jako tak si myslím, že vyučující na naší fakultě se tohoto nelehkého úkolu zhostili s vervou a nejlépe jak mohli. Pro nás, jakožto dospělé studenty, je jeden online semestr spíš výzvou a novou zkušeností, než nějakou nepřekonatelnou překážkou. I tak se ale těším, až budou tužka, propiska a zvýrazňovač po mé pravici i káva z automatu po mé levici poslušně stát na školní lavici a ne na mém gauči.
