„Moc“ sociálních sítí je silná natolik, že dokáže ovlivnit naši mysl. Uvědomujeme si, že nám sociální sítě berou čas a izolují nás od společnosti. Nemají však pouze negativní vliv na naši psychiku, ale mají i pozitivní stránku. Umožňují nám být v kontaktu s rodinou či přáteli i přesto, že jsme na míle daleko a jediná komunikace s blízkými se pak odehrává v kyberprostoru.
V současné době je mnoho článků, spousta recenzí a hodně výzkumů na toto téma. Denně se střetáváme s realitou sociálních sítí. Nejen v práci, ale i doma. I přesto, že se jako lidé domníváme, že jsme odolní vůči této virtuální realitě a dokážeme se oprostit od vlivu tohoto dokonalého světa, tak někde v našem nitru je zaseto semínko, které nám potichu šeptá „Dokážu to i já? Vždyť to zvládl i někdo jiný.” paradox, že? Jak můžeme definovat člověka za pouhý úspěch v počtu „srdíček“ či „zhlédnutí“. Úspěch, ale neznamená štěstí. Vždyť nezávidíme, podporujeme se a jsme šťastní jako ti, co přidávají fotky ze svých báječných dovolených. Být nešťastný je v této realitě nemyslitelné a přeci jen smutné. Strach a stres do této reality nepatří. Kdo se chce dívat na lidi, kteří jsou uplakaní nebo, kteří se hádají?
V tomto článku bych se chtěla zaměřit na drsnou utopickou realitu Instagramu, která je v momentální společenské situaci hlavní vlajkovou lodí sociálních sítí. A co je tedy ta realita? Touto otázkou se zabývají badatelé v oblasti mediálních studií. Dle jejich názoru při popisu obsahu mediálních produktů stojí na jedné straně mediální skutečnost a na druhé sociální skutečnost. Mediální skutečnost je vše, co se objevuje v médiích, a sociální skutečnost je to, co nabízí společnost jako představu o světě, podle čeho je si jedinec jistý ve své společnosti. Mediální skutečnost má stále významnější postavení, protože média představují součást „naší reality“, ze které se stává podstatná část naší zkušenosti.
Mediální realita je odlišná od sociální reality a tento fakt můžeme vnímat jako hrozbu, ale i jako inspiraci. Vztah, který si utváříme k sociálním sítím je zrcadlení nás samotných. Otázkou je, do jaké míry je tento ideální svět opravdový a jestli do něj vůbec chceme investovat čas a energii. Paradoxem je, že tento kybersvět jsme si sami stvořili. Instagram, kde úsměvy jsou jen masky, kde náš názor je hodnotný a naše fotky jsou jako z časopisu. I to je dopad nových komunikačních možností na psychický život a vývoj člověka. Instagram není skutečnost. Má to za následek deprivaci lidí, kteří chtějí dosáhnout onoho „růžového“ světa a jejich reálný sociální svět jim přijde zbytečný až nesmyslný. Někdy to přechází až do takového stádia, že kvůli „zajímavému“ životu dokážeme i lhát a pro fotky udělat cokoli až za hranici našeho života. Díky těmto návykům, o kterých i víme, se nám stávají zvykem a jsou částí nás samých. Lhát je přece normální. Lži jsou naší běžnou rutinou. A co vůbec ještě může být pravda?. Existuje vůbec pravda? Vždyť je vše tak subjektivní a tak nejistá, tak flexibilní, že jediné, co je jisté, je smrt a daně. Protože vše je přece pomíjivé. Lidé se mění, a zároveň jsou stále stejní. Večer jsme jiní, než jsme byli ráno. Je zvláštní, že my lidé dovolíme, aby s námi sociální sítě tímto způsobem manipulovaly. Jako příklad mohu uvést telefon, který se stal potřebnou součástí našich životů. Jeho funkce už nejsou pouze telefonování a psaní zpráv, ale můžeme přes něj nakoupit, zaplatit, odpovídat na e-maily, poslouchat hudbu, sledovat stories a přidávat fotografie na Instagram nebo Facebook. Telefon plní i spoustu dalších jiných funkcí. Vše je snazší, vše je jednodušší, vše je rychlejší a dostupnější.
A odpověď, kterou hledáme při otázce: „Proč nás sociální síť tolik ovlivňuje?“ Nevím. Sama jako uživatel používám aplikaci Instagram. Z počátku jsem to brala jako místo, kde získat inspiraci. Poněkud rychle jsem si začala uvědomovat, že s aplikací vyplňuji čas, když na něco čekám, anebo se nudím. A začala frustrace a stres. Proč? Protože nestíhám svůj život a sleduji cizí životy. Zdrcující. Nechci žít cizí životy. A to je podle mě problém. Člověk, začne soudit. Ať chce nebo nechce. Zprvu to vše opravdu vnímáme, jako inspiraci. Věříme influencerům, kteří nám přijdou upřímní, připouští si chyby a jsou jako my, vždyť jsme lidi – jsme homo sapiens. A z toho je následek, že se domníváme, že je „známe“, jsou přece jako my, jsou nám podobní, a že je můžeme kritizovat jako sebe. Přitom sestříhají video a ukážou nám pouze to, co chtějí, anebo jen ukážou fotku, kde je vše perfektně naaranžované. Lež? Nemyslím si. Je to pouze útěk od reálného světa.
Zásadní otázkou začíná být, zda tuto mediální realitu chceme zastavit. Nebo je to opravdu pomocník ke zrychlení informovanosti a šíření zpráv o tom, co se odehrává v našem světě? Je to náš pomocník? Anebo jsme ovce, které se nedokážou podívat „nahoru“?
Zdroj: JIRÁK, Jan a Barbara KÖPPLOVÁ. Masová média. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-466-3.
Zdroj obrázku: https://cnn.iprima.cz/strihac-brutalne-ubil-ovci-kvuli-zlomenym-nuzkam-skonci-ve-vezeni-12552 [14.02.2021]
