Soren Kierkegaard je obecně považován za prvního existencialistu, ale narozdíl od jiných existencialistů jsou jeho myšlenky protkány silně teologickými názory.
Kierkegaardův život byl v mnoha ohledech spíše klidný – rodné Dánsko opustil jen třikrát, ve volném čase chodil do divadla a procházel se Copenhagenem. Ale není možné dostatečně ocenit jeho práci, aniž bychom znali jeho biografii. Naštěstí si od svých 21 let vedl několik deníků, které nám pomohly otevřít dveře k jeho životu a filozofii a spojit tyto dva aspekty dohromady.
Rodinné zázemí a životní příběh
Narodil se roku 1813 v Copenhagenu a byl nejmladším dítětem dánského obchodníka. Jeho otec byl nejdůležitější postavou v Sorenově mládí, byl silně duchovně založený, přikláněl se k luteránství a trpěl chronickými úzkostmi. Svůj pesimistický pohled na svět a náboženství předal i svému synovi, který ve svých denících jeho výchovu popsal jako šílenou a dodal, že přivést ho na svět byl zločin. Pocit jakési předtuchy, který prostupoval Kierkegaardova raná léta, byl umocněn předčasnou smrtí jeho matky a pěti sourozenců. Jeho otec věřil, že to bylo znamením božské odplaty, protože neočekával, že by se některé z jeho dětí dožilo více než 34 let, a s výjimkou Sorena a Petera, jeho nejstaršího syna, se ukázalo, že měl pravdu.
S ohledem na toto rodinné zázemí je překvapivé, že Sorenovo vzdělání probíhalo normálně, navštěvoval soukromou školu, studoval na univerzitě v Kodani, po níž následoval život plný alkoholu, kouření a dluhů, které jeho otec musel vyrovnávat.
Po smrti svého otce se však navrátil ke studiu a získal magisterský titul na teologické fakultě. V té době se zamiloval do Regine Olsen, což byl v jeho životě jediný skutečný milostný vztah. Jak je zdokumentováno v jeho časopisech, požádal ji o ruku, okamžitě toho litoval, strávil rok nejasnostmi a nakonec v roce 1841 zasnoubení zrušil. Důvody jeho chování nejsou zcela jasné, ale zdá se, že kvůli svému melancholickému temperamentu uvěřil v to, že se nehodil pro manželství, byl s ní intelektuálně neslučitelný a jeho povolání spisovatele znamenalo, že se nemohl oddat manželství.
Je zřejmé, že ho aféra hluboce zasáhla. Objevuje se znovu a znovu v jeho časopisech a také v jeho filozofických dílech. Například používá části Buď/anebo, jedné ze svých prvních velkých publikací, k propracování různých problémů, které motivovaly jeho rozhodnutí rozejít se s Regine. Podobně další rané dílo Opakování vypráví příběh mladého muže, který si nemůže vzít ženu, kterou miluje, protože se bojí etického závazku, který manželství vyžaduje. V těchto dílech je samozřejmě více než jen snaha vymýtit pár psychologických démonů, obsahují také vážné filozofické úvahy.
Buď/anebo
V Buď/anebo uvádí dva způsoby existence, kterými by lidé mohli žít své životy. První, estetický režim, který je popsán v dopisech pro osobu zvanou „A“, má hédonistický charakter, zdůrazňuje důležitost okamžitého uspokojení a života v daném okamžiku. Naproti tomu etický režim je postaven na povinnosti a závazku. Je vysvětlen ve dvou dopisech „A“, které analyzují a kritizují jeho motivy a vyhlídky a naznačují, že aby dosáhl naplnění, měl by se zavázat k těm druhům nepřetržitých projektů, které by představovaly etický život. Kierkegaardův vlastní názor na správnou volbu zde je maskován použitím neobvyklých narativních technik a mnoha pseudonymy. Rychle však dochází k názoru, že ani estetický, ani etický způsob nejsou adekvátní. Existuje totiž ještě třetí způsob existence, náboženská sféra, kde lidé mohou najít skutečnou svobodu a naplnění.
Skok víry
Náboženskou sféru tvoří „skok víry“, učiněný v „bázni a chvění“, čímž se dostává mimo oblast racionality. Křesťanské uctívání božského člověka Ježíše, který je dočasný i věčný, je nutně paradoxní. Jednoduše není možné odvolávat se na racionální argumenty nebo empirické „důkazy“ k ospravedlnění takového přesvědčení. Vše, co je k dispozici, je závazek z vášně. Kierkegaard ve své knize Bázeň a chvění vysvětluje, co to může znamenat pro etiku, když se podíváme na biblický příběh Abrahama a Izáka.
V Genesis, první knize Bible, Bůh přikazuje Abrahamovi, aby zabil svého syna Izáka. Podle Kierkegaarda vyžaduje uposlechnutí tohoto pokynu chování, které je zcela mimo oblast normálních mravů. Ilustruje to srovnáním situace Abrahama se situací „tragického hrdiny“. Abraham musí následovat příkaz, který k němu přichází shůry, který bude mít důsledek, který je z hlediska normálního morálního diskurzu absolutně nemyslitelný. Nejenže nedokáže ospravedlnit své činy před druhými lidmi, neumí si ani vymyslet příběh, který by vysvětlil, proč se to po něm vyžaduje. Jediné, co se počítá, je jeho vášnivý závazek k subjektivnímu, pociťovanému vztahu s Bohem.
Náboženská víra tedy není jednoduchá volba. Opravdové náboženské víry lze podle Kierkegaarda skutečně dosáhnout jen velmi obtížně. Proč si ji tedy vybrat? Proč nezůstat oddán estetickým a etickým způsobům existence? Odpověď zní, že jedině náboženskou vírou se mohou jednotlivci vyhnout zoufalství a najít své pravé já ve svobodě, kterou paradoxně přináší závislost na transcendentní bytosti.
Existanecialista (?)
Téměř všechna jeho významná filozofická díla vycházela pod pseudonymem. K vyjádření svých názorů také hojně využívá ironii, satiru a humor. To dělal pomocí metody, kterou sám Kierkegaard nazval „nepřímá komunikace“. Záměrem bylo zbavit čtenáře pohodlí autorské autority, a tím je přinutit, aby si sami udělali úsudek o tom, jak si stojí v konkrétních otázkách a argumentech. Kierkegaard zde navázal na způsob, jakým Sokrates povzbuzoval své partnery, aby přemýšleli sami za sebe tím, že podkopával jejich standardní odpovědi na otázky, které položil. Tato metoda je řízena jeho trvalým závazkem k důležitosti individuální volby a odpovědnosti.
Kierkegaard vždy uznával, že jeho dílo nenajde přízeň, dokud bude naživu; skutečně předpověděl, že význam jeho spisů bude oceněn až ve 20. století. Měl z velké části pravdu. Zjevně s tím hodně souvisí vznik existencialismu, protože témata, která Kierkegaard zkoumal ve své práci, jsou podobná těm, která zkoumali filozofové jako Heidegger a Sartre. Zejména jeho důraz na důležitost individuální svobody a odpovědnosti a zátěže, kterou přináší, je základem existencialistického myšlení.
Samozřejmě, ne všichni vidí Kierkegaardovu filozofii jen v dobrém světle. Existuje například podezření, že jádro iracionality, které leží v srdci jeho filozofie, se až příliš snadno proměňuje v určitý druh nihilismu nebo dokonce fašismu. Koneckonců mnoho hrozných věcí bylo ospravedlněno vírou. Přesto je jeho význam jako filozofa nepochybný. Tím, že trval na tom, že jednotlivci a subjektivita, svoboda a vášeň jsou důležité, pomohl filozofii snést z mraků a trochu ji uzemnit.
