Ve středu 15. února proběhla na pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni přednáška s názvem Akademická svoboda ve fragmentovaném světě. Úvodní slovo měl profesor Václav Bělohradský, který se nejprve vymezil proti samotnému názvu a podotkl, že vhodnějším by bylo užití výrazu “v globalizovaném světě”. Po úvodu následovala panelová diskuze, jejímiž řečníky byli také Martin Brabec, Jitka Paitlová a Martin Profant.
Pan profesor Bělohradský hned na samém začátku prozradil, že se jedná o jeho vůbec první návštěvu Západočeské univerzity v Plzni. Hned poté se věnoval významu za zvoleným názvem přednášky a snažil se ho divákům blíže osvětlit. Akademickou svobodu vztáhl na obory humanitních věd a podotkl, že základním smyslem humanitních věd ve společnosti je boj proti hegemonii.
Hegemonii představil Bělohradský jako něco, co si neuvědomujeme a jako něco, co vytvářejí pojmy, které jako společnost nepovažujeme za mocenské. Pan profesor Bělohradský také zdůraznil, že současný svět kriticky postrádá apel na jednotu, to podle něj značně přispívá současné atmosféře, která má za důsledek, že se svět jeví jako fragmentovaný. Naše společnost je ve válce proti Rusku, ale rovněž proti vlastním nespokojeným občanům, z čehož vznikají sociální bubliny, které mají na fragmentaci světa také značný podíl.
Ve své úvodní přednášce Bělohradský uvedl tři horizonty, které musí humanitní vědy překonat. Prvním z nich je atraktor cenzury. Tím je podle slov profesora Bělohradského infantilní pohled od západu směrem na východ, který se za námi táhne od 80. let minulého století. Jedná se o dobu, kdy jsme jako součást bývalého východního bloku získali demokracii. V očích progresivně moderního a liberálního západu jsme ovšem byli a i nadále zůstáváme jako děti, které se demokracii musí teprve řádně učit.
S tím souvisí druhý horizont, kterým je naše komunistická minulost. Tento horizont podle Bělohradského představuje potenciální horizont represe a útlaku, z čehož následně plyne společenská i politická cenzura. Třetím, a snad nejdůležitějším, horizontem je nezbytnost hájit u humanitních věd vztah mezi traumatem a porozuměním. Pan profesor Bělohradský v této části přímo přisoudil trauma k možnosti poznání.
Představa bezpodmínečnosti traumatu na cestě k poznání se zcela stoprocentně nesetkala s pochopením ze strany posluchačů. Po vznesených dotazech se tedy profesor Bělohradský snažil tuto oblast ještě více objasnit. K původnímu výkladu dodal, že trauma je svým způsobem formou překonání předsudků, o nichž jsme byli přesvědčeni, že je nemáme.
Domnívám se, že vztah mezi traumatem a poznáním by bylo možné uchopit po vzoru Sókratovského elenchosu. V tomto případě musí dojít k vyvrácení našeho prvotního zdánlivého vědění, čímž dochází k tomu, že přicházíme o falešné seběvědomí. Abychom mohli dosáhnout skutečného poznání, musíme přijmout za svou vlastnost nevědění. Musíme tedy vystoupit ze své komfortní zóny a vystavit se traumatu z neznámého.
