27. října uběhlo přesně 100 let od prvního vydání knihy Jákobův pokoj, třetího románu Virginie Woolfové a zároveň jejího prvního experimentálního románu. Spíše než zřejmou zápletku a konzistentní příběh dostáváme epizodní náhledy do různých fází krátkého života Jákoba Flanderse.
Potkáváme Jákoba jako zvídavé dítě, jako sebevědomého studenta, který nachází zalíbení v četbě klasik, potkáváme jej v milostných a přátelských vztazích, vypravěč nás vede k uvažování o umění, literatuře a filosofii, a zavede nás mimo jiné do Řecka, které Jákob navštěvuje předtím, než se vydá do války. Román bývá často interpretován jako kritika první světové války (přestože válku reflektuje až na posledních stránkách), neboť narušila stabilní každodenní život. Jákob je mladý intelektuál, kterému válka vezme možnost se někým stát a vybudovat si vlastní životní směr, čímž je symbolem milionů jemu podobných, kteří svůj život ztratili ve válce.
Obecně lze o modernistické literatuře říci, že stavěla do centra psychologický realismus, tedy realitu každodenního a především prožívaného života. Charakter a jeho subjektivita je jedním z nejdůležitějších aspektů modernistického románu. Woolfová nám představuje epizody či úseky, které v sobě nesou cosi z běžné každodenní zkušenosti. Některé odstavce se nám mohou zdát prázdné, bez důležitosti pro větší celek knihy, mnoho postav se náhle objevuje a stejně náhle zmizí, nebo čteme dialogy, které zdánlivě nemají smysl; ovšem tyto momenty jsou nástrojem, které slouží k autentickému zachycení běžného života a mezilidských vztahů.
Autentické vyobrazení vnitřního života je také dosahováno metodou proudu vědomí, v němž myšlenky často přeskakují, noří se a vynořují v asociacích. Je zvláštností této knihy, že ač je cílem sledovat Jákobovu osobu, poznáváme proudy myšlenek pouze vedlejších postav. Samotný Jákobův vnitřní život nám zůstává z velké části skrytý, zatímco ostatní postavy prezentují tímto způsobem nejen samy sebe, ale i svůj pohled na Jákoba, který ovšem zůstává v mezích jejich vlastní subjektivity.
Virginie Woolfová celoživotně trpěla jakousi psychickou nestabilitou a byla velmi citlivá na kritiku. Před tím, než vydala Jákobův pokoj, do deníku zapisovala svoji nejistotu a uvědomovala si, že po vydání knihy ji čekají časy plné pochybování. Přesto se Jákobův pokoj těšil oblibě mezi čtenáři, dokonce se několik měsíců po vydání objevil požadavek na přeložení do francouzštiny.
Jak knihu vnímáme po sto letech? Autorka předpokládá čtenářův důvtip a aktivní zapojení. Pokud se podíváme, jak knihu vnímají dnešní čtenáři, nikoli literární kritika, najdeme slova chvály i zklamání. Pro někoho je to chaos náhodných epizod, pro jiného dílo, které obohacuje množstvím myšlenek. Nepochybně je to dílo nadčasové. Třebaže Jákobův pokoj nenabízí typický knižní příběh, může nás obohatit jiným způsobem. Jako čtenáři se i dnes můžeme snadno identifikovat s postavami, jejich způsobem myšlení a prožívanými emocemi.
