Chtělo to odstup a chtělo to, aby trval déle než několik dní. Když jsem přitom na anketu deníku Refresher narazila poprvé, skoro jsem ji přešla s tím, že odpovědi politiků a političek na prostou otázku „považujete se za feministu*feministku?“ budou negativní či neurčité, „obvyklí podezřelí“ nezklamou a svět pojede dál. Pak mi ale algoritmus začal dané výpovědi předhazovat, později to šlo i bez jeho pomoci – lidé se pohoršovali, divili a nadávali snad všude. S úžasem a svraštělým obočím jsem se tak pustila do bližšího zkoumání.
Jestliže přes tři čtvrtiny zákonodárců se na otázku neobtěžovalo odpovědět, většina z těch, kdo tak učinili, svůj postoj neváhala vyšperkovat. Samosebou se našlo několik výjimek – a to i z řad konzervativních stran (much wow). Marie Jílková (KDU-ČSL) tak třeba vyčetla práva, která dnešním ženám vydobyly feministky dvacátého století s tím, že „pokud bychom se tvářily, že se nás to netýká a feministky nejsme, pak je to čisté pokrytectví.“ Feminismus pro ni představuje systém, v němž má žena „stejné možnosti jako muž se realizovat, usilovat o stejné ohodnocení, pracovní pozici i status.“
Poslanec za STAN Michael Rataj, který si výraz musel dle svých slov nejprve „vygooglit“, naopak feminismus odmítá s tím, že jde o „trend ‚žena povinným středobodem vesmíru muže’“, přičemž mnozí muži se tomuto trendu „nedokáží ze své podstaty přizpůsobit“. Důsledkem pak má být padesátiprocentní rozvodovost. Diváckou pěchotu zas opanoval výrok Pavla Bělobrádka (KDU-ČSL), katolíka a jakési ztělesnění tradičních hodnot, jehož odpověď zněla: „Pro ženy mám slabost.“ Ok, boomer.
Rovnost ano, feminismus ne
Nad podobně absurdními reakcemi by bylo možné se zasmát, kdyby nebyly k pláči. Ať už účelově či skutečně chybějící povědomí o feminismu jako jednom z nejdůležitějších myšlenkových proudů, který umožňuje dnešním poslankyním sedět ve sněmovně, volit nebo vlastnit a rozhodovat o svém majetku, by měla být – a pro mnohé naštěstí je – zarážející. Odmítavý postoj dle výpovědí paradoxně zastává i většina z oslovených poslankyň. Tyto političky svůj názor hájí tím, že jsou jednoznačně pro rovnost mužů a žen – ale za feministky by se neoznačily, protože buď nesouhlasí se zvýhodňováním žen vůči mužům, mají odpor ke kvótám či prostě proto, že k nerovnoprávnostem dle nich vůbec nedochází.
Jindy uznají, že k nerovnostem – k jejich nelibosti – dochází, nicméně za feministky se nepovažují, protože je to příliš košatý směr, s jehož větvemi se ne vždy ztotožňují. Jako kdyby tato charakteristika neplatila pro takřka všechny myšlenkové směry a hnutí. (Jak by asi vypadaly odpovědi, kdyby slovo „feminista*ka“ nahradilo slovo „demokrat*ka“?)
Být feministou či feministkou v Česku přitom vůbec není od věci – naopak by mohlo jít o poměrně lukrativní záležitost. Vedle aktuálně rostoucích životních nákladů a potřeby podpory, které nerovnoměrně dopadají na matky samoživitelky, trpí zdejší systém dlouhodobými strukturálními problémy – někdy až ukázkově. Češky například v porovnání se spoluobčankami z Evropské unie pobírají za stejnou vykonanou práci výrazně méně než jejich mužští protějšci (zatímco tzv. gender pay gap, tedy rozdíl ve mzdách žen a mužů, se v EU pohybuje okolo 14 %, v Česku činí takřka 19 %); podobně špatně si vedeme například ve schopnosti vracet matky na pracovní trh. Opustíme-li ekonomickou sféru – neumíme zajistit dostatek míst v mateřských školách, neumíme adekvátně řešit sexuální a domácí násilí, neumíme vytvořit politické prostředí obecněji přijatelné pro ženy.
Vystřízlivíme?
Češky narážejí na reálné systémové překážky a česká politika na ně zatím neumí odpovědět. Lze namítnout, že skutečnost, že se daný politik či politička nepřihlásí k feminismu, ještě neznamená, že nemá zájem o otázky, které feminismus řeší. Nakolik však v tu chvíli tito zákonodárci zůstávají věrohodní – zejména pro tu část veřejnosti, která tento proud nechápe jako nálepku scvrklou na předsudky o kvótách?
Může to být záležitost generační obměny nebo třeba jednoho veřejného průzkumu, kde se většina Čechů a Češek k feminismu přihlásí (třebaže zde zkušenost příliš nehraje do karet). Jisté je, že anketa mladých novinářek, respektive absurdita výroků řady politiků a političek, dokázala strhnout pozornost – a míra negativní odezvy by je měla donutit si svou příští odpověď více rozmyslet (nebo více „pogooglit“). Povrchní a předsudků plná debata o feminismu by se pak mohla posunout poněkud střízlivějším směrem – a politické kroky vést ke spravedlivější společnosti.
